Všichni moc dobře známe ty ohraný fráze, který narozeniny přináší. Ať už mi řeknete kterýkoliv klišé, já si narozeniny vcelku užívám. V posledních letech jsem dokonce tyto radovánky rozšířila na celý týden, jelikož mi jeden den přišel málo. Rozhodně jsem si ale nikdy nepředstavovala, že se moje narozeninová oslava vznese až do tak závratných výšek....
Po dlouhých šesti měsících, z něhož mi dva zabraly trénink a čtyři pobyt na palubě letadla, jsem doletěla až na svoji promoci v Emirates. Tu jsem skoro propásla, nejen kvůli souhře několika událostí, ale hlavně mojí tvrdohlavostí.
Procházela jsem se po ulicích Kodaně a jediný, co mi v tu chvíli chybělo, bylo dobrý flat white v ruce. Na layoverech jsem si vytvořila zálibu hledání lokálních kavárniček, a tak jsem se i tentokrát rozhodla jednu takovou najít. Něco tomu ale chtělo jinak, a místo vychutnávání si kodaňskýho kafe jsem započala svůj vlastní ramadánský půst.
Poslední článek o Torontu jsem zakončila větou, že ona zvracející holčička byla jen začátkem nejobtížnějšího letu, jaký jsem vůbec kdy s Emirates zažila... a turbulence s tím rozhodně neměly nic společnýho. Co se tedy dělo po příletu do Washingtonu a proč na tenhle let nikdy nezapomenu?
Začátkem roku jsem měla naplánovaný let na západní část polokoule - Toronto, Kanada. Na první pohled jsem nevěděla, kam že to mám letět, protože zkratka pro letiště v Torontu je YYZ. Jakmile jsem si v tom ale udělala jasno, začala jsem se neuvěřitelně těšit. To jsem ještě netušila, že prožiju jeden z fyzicky i psychicky nejnáročnějších letů vůbec...