Poslední článek o Torontu jsem zakončila větou, že ona zvracející holčička byla jen začátkem nejobtížnějšího letu, jaký jsem vůbec kdy s Emirates zažila... a turbulence s tím rozhodně neměly nic společnýho. Co se tedy dělo po příletu do Washingtonu a proč na tenhle let nikdy nezapomenu?
Začátkem roku jsem měla naplánovaný let na západní část polokoule - Toronto, Kanada. Na první pohled jsem nevěděla, kam že to mám letět, protože zkratka pro letiště v Torontu je YYZ. Jakmile jsem si v tom ale udělala jasno, začala jsem se neuvěřitelně těšit. To jsem ještě netušila, že prožiju jeden z fyzicky i psychicky nejnáročnějších letů vůbec...
Vzpomínáte, jak jsem v jednom článku přísahala, že se mnou to cestování tak náročný normálně nebývá? Tak tento článek bude potvrzením, že si občas trochu lžu do kapsy. Ve dvou naprosto nesouvisejících událostech popíšu, jak to výletování se mnou může být veselý.
Přesnější název tohoto článku by byl "Pařba v Hanoji a kocovinová léčba v UNESCO památce". Tím bych spíš zaujala pozornost, ale taky bych tím prozradila příliš mnoho. Tohle je poslední část asijské jízdy a jaká je náhodička, že se rozepíšu zrovna o zakončení roku a oslavě Silvestra ve Vietnamu?
Po prvotních dobrodužných zážitcích v Bangkoku nás čekal let na otočku do HongKongu, kterej byl celkem náročnej kvůli minimu času na servis a většinové absence angličtiny u pasažérů. Let jsme ale i tak zvládli a už se nemohli dočkat na další den v srdci Thajska, tentokrát vybavení zkušenostmi a poučení z chyb předešlýho layoveru.