Z pekla štěstí v Kapském Městě

V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze. 

Jak zhruba probíhá briefing před každým letem jsem už jednou nastínila. V závislosti na cílové destinaci ještě některé briefingy obsahují přátelské varování pursera ohledně bezpečnosti destinace. Kapské Město, vlastně celá Jihoafrická republika, se řadí mezi ty místa, kde byste rozhodně měli být na pozoru. Pro mě to byl první let do Cape Town a moc jsem nevěděla, co vše se skrývá pod radou "buďte opatrní, nechoďte ven sami, není tam bezpečno tak, jak jsme zvyklí v Dubaji". Už jsem takto vybavená varovnými historkami vyrazila i do newyorskýho Bronxu, ale místo gangů schovávající pistol hned za povislými kalhoty jsem narazila jen přátelský a přívětivý lidi. Nechtěla jsem tedy Kapské město odsoudit dřív, než ho zažiju na vlastní kůži. Navíc jsem si v hlavě hýčkala instagramové fotky nádherné přírody a dechberoucích výhledů z vrcholku Stolové hory.

Let do Kapského Města jsem měla na začátku léta, v Dubaji teploty už dávno přesáhly 40 stupňů Celsia, naopak v Kapském městě právě nastala zima. Žádná ta s mínus 10 stupni a čerstvou pokrývkou sněhu, přece jen je to pořád Afrika. Předpověď ale i přesto hlásila nepřívětivý počasí v podobě zatažena a deště, což rozhodně nehrálo do karet mým plánům vyjet lanovkou na nejvyšší kopec Kapského města a vidět tu krásu z výšky. Do poslední chvíle jsem ale doufala, a tak jsem se vydala hledat svého kumpána. Našla jsem ji v Italce Francesce z business třídy, která chtěla vystoupat na Stolovou horu stejně urputně jako já.

Do jednoho z hlavních měst Jihoafrické republiky jsme doletěli k večeru a v počtu 10 lidí jsme se vydali na lov pořádnýho steaku (kdo neví, tak právě tady dělají jedny z nejlepších steaků na světě - a taky kvalitní víno). Vychutnávala jsem si svoji flákotu masa se skleničkou vína a přitom poslouchala strašidelný historky o tom, co ostatní zažili během předešlých návštěv tohoto města - od toho, kdy si holčina objednávala na ulici Uber, najednou se z okýnka projíždějícího auta vynořila ruka a mobil jí z ruky vytrhla, až po to, jak běžný je, když vás někdo okrade přímo na ulici za bílýho dne. Raději jsem nad tím moc nepřemýšlela a všechnu energii vkládala do žvýkání masa.

Restaurace měla i terasu, odkud byl krásný výhled na město a já si říkala, jak mírumilovně vypadá a všechny vyslechnutý příběhy odmávla rukou s tím, že holt ty lidi asi měli smůlu. Neodradilo to ani moji kumpánku, ale vzhledem k žalostné předpovědí počasí jsem se dohodly, že se ráno sejdeme na snídani a uvidíme, jak to bude venku vypadat. 

Následující ráno, nad talířem míchaných vajíček a hrnku kafe, jsme společně s Francescou smutně hleděly z okna na průtrže deště. Bylo nám jasný, že i kdyby byla lanovka v provozu, ty 'dechberoucí výhledy' bychom obdivovaly maximálně tak z displeje mobilu. Italka mě ale příjemně překvapila, když to nevzdala a navrhla plán B; navštívit nejbarevnější čtvrť Kapského Města, Ba koop.

Ba koop bylo jen 20 minut pěšky od hotelu a po chvilce váhání jsme se rozhodly, že půjdeme po vlastních. Vyzbrojený dlouhými deštníky z recepce jsme se vydaly ven (to jsem ještě neměla nejmenší tušení, že ten deštník opravdu poslouží jako zbraň). Ba koop je vážně nádherná část města s pohnutou historií, a když jsem před jedním z domů uviděla starýho Forda ze 70. let, všechny pochybnosti jsem vypustila z hlavy a užívala si layover i přes nepřízeň počasí. Procházely jsme se čtvrtí, udělaly si pár fotek před fotogenickými domy a já si koupila pohled v malým obchůdku s moc milou a lehce ukecanou paní. 

Nebezpečnější, než se zdálo

Na vlně dobrého rozpoložení jsme se s moji kamarádkou do deště rozhodly pokračovat do nákupního centra, který od nás bylo vzdálený jen 20 minut chůzí. Už trochu otrkaný z procházky do Ba koop jsme opět zvolily cestu pěšky. Navíc k tomu přestalo i pršet, a my jsme se tak nemusely krčit pod deštníkem. Po cestě jsme potkaly jen pár lidí, i přesto, že jsme šly po hlavni silnici. Po asi 10 minutách chůze jsme minuly jednoho chlapa a bez povšimnutí jsme pokračovaly dál. On nás ale dohonil a periferně jsem zahlédla, jak prochází těsně kolem nás. I když to nebyl zrovna příjemný pocit, nic jsem si nepřipouštěla a nadávala sama sobě za paranoiu. Po chvilce se ale k tomu chlapovi přidal ještě druhý a já cítila, jak jde někdo hned za námi. V ten moment se vynořili vedle nás, každý z jedné strany. To už vyděsilo i Francescu, a tak jsme se rozhodly přidat do kroku. Musely jsme ale zastavit na okraji chodníku, aby mohli projet auta a my přešly na druhou stranu silnice. Jakmile jsme se ale zastavily, ti týpci k nám přiskočili a jeden z nich se začal natahovat po krku Francescy. Ona ho rychle odstrčila, chytly jsme se za ruce a začaly jsme utíkat na druhou stranu silnice. Ten první nás ale stihl doběhnout, vměstnal se mezi mě a Francescu, tím nás rozdělil a znovu sahal po krku Francescy. Ve snaze ji bránit jsem chytla deštník pevně do rukou, namířila špičatý hrot na něj a píchala ho do zad, co mi jen strach a síly stačili. Za sebou jsem uslyšela, jak zaskřípaly pneumatiky, když někdo zastavil a chtěl nám pomoct. Už ale bylo pozdě, ten chlap se rychle rozeběhl na druhou stranu silnice ke svýmu kumpánovi... Než stačil ten člověk z auta zareagovat, oba dva chlapi už utíkali pryč. Podívala jsem se na Francescu a na první pohled mi bylo jasný, že je v šoku; celá se třepala a sípavě dýchala. Rozhlížela jsem se kolem, kam bychom se mohly schovat. Pár metrů od nás jsem uviděla Apple store, tak jsem řekla Francesce, že poběžíme tam, uklidníme se, poprosíme o heslo na wifi a zavoláme si Uber. 

Chycené za ruce jsme doběhly k Apple storu a až tam jsme zjistily, co byl ten důvod, proč si ti zloději vyhlídli právě nás. Francesca měla po celou dobu na krku zlatý řetízek, který ji volně visel z roláku ven. Když jsme šly poprvé okolo jednoho z týpků, on si řetízku nejspíš všiml, a proto se pak blízkým obcházením snažili zjistit, zda má ten řetízek nějakou hodnotu. Bohužel měl, ale ne jen tu finanční. Francesca mi mezi sípavými nádechy a se slzami v očích začala vyprávět, že ten řetízek byl dárkem od babičky jejího manžela a jeho emocionální hodnota mílovými kroky překračovala tu finanční. Já jsem se ji snažila uklidnit, že mě to moc mrzí, ale zároveň že jsme měly obrovské štěstí, když oni šli "jen" po tom řetízku. Mohlo to taky dopadnout mnohem hůř...

Chvíli jsme tam takto stály, já se snažila uklidnit Francescu, ona ale stále opakovala, jak byl ten řetízek důležitý a že se její manžel bude hrozně zlobit; nejen, že ho ztratila, ale hlavně že byla tak neopatrná a šla v destinaci jako je Kapské město jen tak se projít ven. A pak mě napadlo, co vlastně já řeknu doma, nejen přítelovi, ale i rodičům? Budou na mě naštvaní, stejně jako manžel na Francescu, že jsem byla tak nezodpovědná a i přes varování jsem se procházela ulicemi Kapského města? Nebo budou rádi, že se mi nic nestalo a nejspíš mě donutí slíbit, že už se takovému nebezpečí nevystavím?

Po tom, co Francesca vypila láhev vody kvůli dehydrataci a začala mi trochu dávat za pravdu, že jsme měly v rámci možností štěstí, vešly jsme do Apple storu a poprosily o heslo na wifi. Myslela jsem, že Francesca bude chtít jet rovnou na hotel, ale ona chtěla do nákupního centra. Zpětně tomu rozumím, po takové události se chcete spíš rozptýlit, než sedět na hotelovým pokoji sám, jen se svými myšlenkami. Zavolaly jsme si Uber a v mezičase čekání Francesca navrhla (spíš přikázala), že rozhodně nebudeme nic říkat o celé události purserovi a ani nikomu jinýmu z crew. Nevím, co by se stalo, kdybychom to řekly, ale nestálo to moc přesvědčování, abych souhlasila.

Chtěla jsem to celý setřást a letět zpět do bezpečné Dubaje. Seběhlo se to tak rychle. Zpětně na ten zážitek vzpomínám jako kdybych byla pouze divák a celou událost sledovala z dálky. Ten pocit, který jsem zažívala; směs úzkosti, strachu, ale taky snahy pomoct Francesce, se mi vybavuje živě doteď. Je to jednoduše odstrašující příklad toho, jak snadno a rychle se může člověk dostat do prekérní situace. I když na to nikdy nezapomenu, Kapské Město jsem od té doby navštívila ještě dvakrát a to přeměnilo tuto destinaci na jednu z mých nejoblíbenějších míst na světě. O tom ale zase jindy.

Začti se do dalších příběhů