Moje vysněná Austrálie strávená v posteli

O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak. 

Ještě předtím, než mi tento multisektor vůbec přidělili, mě ze všeho nejvíc frustrovalo, když všichni okolo mě tuto kombinaci letů dostávali i bez bidování (zažádání si o specifické lety) a s radostí by se toho zbavili. Vyměnit si s někým takový sektor se zdál být nadlidský úkol, protože zabere celých 6 dní a kvůli tomu, že je to ULR let (ultra long-haul - ultra dlouhý), je nutné k tomu navíc mít dva dny volno před a dva dny volno po samotném 'výletu'. 

Když jsem ho ale konečně uviděla ve svým rosteru, byla jsem štěstím bez sebe. Spolubydlící na druhé straně zdi si musela říkat, že mi během těch pár měsíců létání asi odumřelo pár mozkových buněk, jelikož jsem radostí doslova skákala po pokoji. I když jsem za sebou pár letů do Austrálie už měla, na mém seznamu 'to visit places' Sydney stále svítilo červenou barvou. Do této australské metropole jsem se chtěla podívat ještě dávno před Emirates i před studiem v Anglii. To se mělo původně odehrávat právě v Austrálii, ale kvůli školnému dosahujícímu astronomických výšek jsem tuto možnost zavrhla. Nicméně, měl to být super začátek měsíce, kdy si odskočím do Austrálie a na Nový Zéland těsně předtím, než budu mít dva lety po sobě do Vídně, což pro mě znamenalo jediné - podívám se na otočku domů!

Ale abych se vrátila k tomu osudovýmu výletu (který se stal osudovým hned z několika důvodů). Na briefing jsem přišla dobře naladěná a všem hned nadšeně oznamovala, že jsem si o tento sektor sama zažádala (a rázem byla odměněna několika nevěřícnými pohledy a ťukáním si na čelo). Na první pohled se zbytek crew, včetně pursera, zdál naprosto v pohodě, což jen podpořilo obecnou dobrou náladu. S tou jsme se taky pustili do nadcházejícího 14hodinového letu do Austrálie.

Po přistání na mezinárodním letišti v Sydney jsme se s holkama z economy třídy domluvily, že se sejdeme ve dvě odpoledne a podíváme se na Bondi beach, nejvyhlášenější surfařskou pláž v Sydney. Možná to bylo tím jetlagem, nebo mým nadšením, ale hodit si před srazem na pár hodin šlofíček bylo to poslední, na co jsem mohla myslet. A tak jsem udělala to, co dělám ráda na jakýmkoliv místě na světě - rozmazlovat se snídani v místním podniku. Doufala jsem, že mi to přivodí 'food coma' a pak se na dvě až tři hodinky prospím.

Stála jsem před hotelem na křižovatce, čekání na zelenou jsem si krátila představami o lahodné snídani a najednou za sebou slyším "Tyríza?". Otočila jsem se s myšlenkou, že asi některá z ostatních holek taky nemohla usnout a stejně jako já se vydala na honbu za lepším jídlem než tím hotelovým. Když jsem se ale obrátila, stála na chodníku Emilia; Italka, kterou jsem poznala na letu do Kodaně a se kterou jsem strávila úžasný hygge ráno! 

Abyste plně pochopili neuvěřitelnost celé situace, Emilia a já jsme bydlely ve stejné budově v Dubaji, jen pár pater od sebe. Celé týdny jsme se snažily domluvit na den, kdy bychom si vyrazily, ale protože obě dvě nás postihl syndrom 'odepisuju-jednou-za-dva-týdny', moc nám to nevycházelo. A tak musela zasáhnout nějaká větší síla (sázím na tu emirátskou) a díky ní jsme se sešly na druhé straně světa, v jednom z nejznámějších měst na světě, celých šest časových zón od Dubaje! Stejně tak jako v Kodani, layover v Sydney jsme si spolu pořádně užily; Emilia se ke mně připojila na snídani (která byla naprosto božská) a s hovícími si žaludky naplněnými lívanečky a avokádovým chlebem přišla řeč na to, co budeme dělat po zbytek dne. Z Emilie vypadlo, že měla v plánu zajít si na Bondi beach, což mi přišlo ještě neuvěřitelnější, protože jsme se i s plány na layover naprosto shodly! V tu chvíli jsem už totálně zapomněla na jakýkoliv srazy s holkama z mého letu nebo spánek a nechala se vést Emiliou a jejími Google mapy do surfařského centra Sydney. 

S Emiliou jsme se večer na hotelu rozloučily, ujistily se, že si napíšeme a zajdeme společně někam i v Dubaji (haha) a šly si pro zasloužený spánek předtím, než ona poletí zpět do Dubaje a já se vydám ještě o kousek dál, do Christchurch na Novém Zélandu.

A to byl konec mýho výletování. Jop, nedělám si srandu. A hned povím proč.

Další den ráno následoval 3hodinový přelet do Christchurch, který byl jeden z nejpohodovějších letů, jaký jsem zažila. Na Nový Zéland jsme doletěli později odpoledne a rozhodlo se, že na to hlavní - alpaky, farmu s lamami a do přírody - se pojede až další den. Ten večer jsme se jen s pár dalšíma holkama prošly po centru městečka. Mně se spustila trochu rýma, to ale nebylo nic neobvyklýho ani hroznýho (nebyla to přece žádná chlapská smrtelná rýmička), protože ta mě navštěvovala víceméně každý měsíc. Navíc jsem s nadšením zjistila, že na místním trhu prodávají svařák; jasná medicína na všechny zimní neduhy.

Po příchodu zpět na hotel jsem se ale cítila už podstatně hůř. Připisovala jsem to únavě a nedostatku spánku a říkala si, že se z toho určitě vyspím. To jsem nepočítala s jetlagem, který u mě probíhá tak, že usnu okolo 9 večer, probudím se o půlnoci, 2 až 3 hodinky čučím do stropu a pak zase na 3 hodiny usnu. Když jsem se po sedmé ráno probudila, nejen, že se mi rýma zhoršila, ale přidala se k ní i horečka. To už mi pomalu začalo docházet, že není šance, abych se během hodiny vykurýrovala z postele, jela na výlet mazlit se se zvířátkama a završila to 14hodinovým letem zpět do Dubaje. 

Se slzami v očích jsem se tak rozloučila s Novým Zélandem a jakýmkoliv poznáváním dechberoucí krajiny 'Středozemě'. Místo toho jsem se studeným ručníkem na čele a pár ibuprofenů v sobě padla zpátky do polštářů. Ve dvě hodiny odpoledne mě z mýho kómatu probudil ruch na chodbě, tak akorát včas na to, abych se začala chystat na zpáteční let. Naštěstí se mi ulevilo natolik, abych vypadala jako 'fit to fly' a nikdo si ničeho nevšiml. Let jsem nějakým způsobem zvládla a začala si dělat naděje, že to nejhorší mám za sebou a vše jsem vypotila v Christchurch. Jak moc naivní ještě můžu být?! 

Po přistání zpět v Sydney jsem nastupovala do autobusu s pocitem, že si zimou vyklepu zuby a to už mi začínalo být jasný, že to nebude tak růžový, jak jsem si malovala. Na hotelu jsem skončila v horké vaně a šla spát s druhou vlnou horečky, která s mým rozhodnutím trochu se prospat rozhodně nesouhlasila. Tady bych si dovolila jen menší vsuvku, že jsem už 3 noc v kuse pořádně nespala, ať už kvůli horečce nebo jetlagu. Po ranním probuzení, kdy se moje teplota nejenom nesrazila, ale naopak zvýšila, jsem kapitulovala a usoudila, že na nějaký další prouzkoumávání Sydney můžu zapomenout.

Moje ráno vypadalo tak, že jsem si střídavě chladila čelo ručníkem a snažila se zahřát pod peřinami postele. Mezi pojídáním prášků a chlazením si čela jsem přemýšlela, jestli zvládnu let zpět do Dubaje a co by se dělo, kdyby se mi ještě přitížilo a já musela zůstat v Sydney. Netušila jsem, jaký je proces 'calling sick outstation' (zavolat nemocná ze zahraničí během služby) a tak jsem začala otravovat svoje kamarádky v Dubaji a modlila se, aby aspoň jedna z nich byla vzhůru i přes velký časový rozdíl. Můj hnací motor byl ten, že jsem nechtěla zůstat 'zaseklá' v Sydney (alespoň ne s horečkou). Přece jen být nemocná doma je mnohokrát pohodlnější, než v hotelovým pokoji na druhé straně zeměkoule.

Možná to nakonec zapříčinily všechny ty prášky proti nachlazení, horečce a chřipce, který jsem sezobala, ale nakonec jsem došla k rozhodnutí, že si musím zajít do lékárny pro další várku léků a do supermarketu koupit aspoň to avokádo, který jsem si z Austrálie chtěla přivézt. Ve dvě odpoledne jsem se teda vzchopila a vydala se do nejbližší lékárny. A světe div se, ten čerstvý vzduch mi udělala dobře! (Že by nakonec neléčil alkohol, ale opravdu pobyt venku?). Udělal mi tak dobře, že jsem dokonce dostala hlad a po cestě zpět (s taškou plnou všemožnými léky a dvěmi velkými, zeleňoučkými avokády) se stavila do italské restaurace na pozdní oběd, přesněji řečeno první pořádné jídlo za posledních 30 hodin.

Let zpět do Dubaje jsem nakonec zvládla. A něco tomu asi chtělo, aby po tomto už-ne-tak-vysněným-multisektoru následovaly čtyři dny volna a to už je dostatek času na to se pořádně vykurýrovat. Na závěr můžu říct, že ze svého tolik chtěného výletu jsem si užila jen prvních 24 hodin v Sydney s Emilií, což je z celkových 6 dní hodně málo. A příště si pořádně rozmyslím, jestli si budu tak dychtivě žádat o další multisektor s ULR!

Začti se do dalších příběhů