Všechny cesty vedou do Říma, ale ta nejlepší vede přes Budapešť - 1. část

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Nejspíš tomu tak opravdu bude, protože i pro mě to byla na konci roku cílová destinace. Došla jsem tam ale přes Budapešť v Maďarsku, kde se mluví jazykem, který v uších cizince zní jako zaklínadlo. Jestli mě někdo proklel, nevím, ale kouzelné to rozhodně bylo!

Na stopě Buda a Pešti

Pár týdnů po tom, co jsem se vrátila z Dubaje zpět do Česka, jsem se společně se svým přítelem vydala na další cesty. Ani jsem se nestihla pořádně přecpat cukrovím a nabažit pohádek a už jsem mířila znovu za české hranice. Vyrazili jsme den po Vánocích; já jsem na vlak spěchala od sotva dojezenýho talíře svíčkové od babičky.

Cestu jsme si naplánovali nejprve do Budapeště. V hlavním městě Maďarska jsme měli strávit čtyři dny a na další čtyři se přesunout do Říma, kde jsme chtěli společně oslavit Nový rok. Celkově se tedy jednalo o osmidenní výlet a přiznám se, že pro mě byla pořádná výzva zabalit se na tolik dní do jednoho malého batůžku, který by vyhovoval požadavkům aerolinek. Tentokrát jsem se ale opravdu uskromnila a nebrala si nic víc, než bylo potřeba. S jednou mikinou na sobě, druhou v batohu, dvěma kalhotama a třema tričkama jsem mohla vyrazit. Poděkovaly mi tak moje záda, že je nezatěžuju veškerým obsahem mé skříně nacpaným do jednoho batohu i aerolinky, kterým se nepozdává gram ani centimetr navíc.

Návštěva Budapeště pro mě byla poprvé, zatímco přítel už tam jednou byl. Naopak já jsem Řím znala z mých předešlých dvou layoverů a podle toho jsme si taky rozdělili naplánování itineráře; on měl na starosti Budapešť, já zase Řím. Do Budapeště jsme přijeli večer 25. prosince. Druhá výzva, které jsme museli čelit, byla nákup večeře. Slavil se první svátek vánoční a tím pádem všechny supermarkety a velká většina restaurací (aspoň ty, který by za něco stály) byly zavřený. První večer jsme tak v podstatě měli na večeři brambůrky, cidery a dva tousty, který nám zbyly ještě z cesty vlakem. Ne, že by nám to nějak vadilo, po nekonečných 14 měsících jsme byli konečně zase spolu s vidinou toho, že se nebudeme muset znovu loučit na bůh ví jak dlouho a hlavně že spolu zase cestujeme. 

Řeknu to jednoduše, Budapešť je nádherná. Pokud nejste úplní lenochodi, tak se dá celá projít pěšky. Další den po příjezdu tedy naše kroky vedly do srdce Budapeště. Ubytování jsme měli celkem v centru, jen 10 minut chůze od hlavní třídy Bajcsy-Zsilinszky utca (utca znamená maďarsky ulice a my jsme si po zbytek výletu dělali srandu, že když člověk říká toto slovíčko několikrát za sebou a ve správném rytmu, zní to jako útržek z techno hudby). Naše první zastávka byla právě na této utca u krásné baziliky svatého Štěpána, dominanty hlavního města. Hned vedle ní, z druhé strany od ulice, každoročně probíhají vánoční trhy. I když už bylo po Vánocích, trhy se ještě držely a možná i kvůli tomu, že všechno ostatní bylo zavřený, se tu hemžila spousta lidí. Už během čtyřhodinové cesty ve vlaku přítel básnil o gulášové polívce v chlebu a kde jinde ji vyzkoušet, než na poctivých vánočních trzích v Maďarsku? Svým básněním zlákal i mě, a tak jsme se sbíhajícími slinami obcházeli stánky a hledali "gulyás". Stánek, kde prodávali gulášovou polévku v chlebu jsme sice našli, ale po zjištění ceny za jednu porci jsme váhali, jestli si ji vůbec koupit. Měli jsme se nechat odradit. Kvůli kručícím žaludkům jsme se nakonec rozhodli si dvě porce koupit, v přepočtu dohromady za 600 korun, a šli si je sníst ke stolům rozestavěným kolem. Než jsme ale stihli zabořit lžíci do chleba a vychutnat si první sousto, velká část polívky se kompletně nasákla do chleba a my jsme tak vyjedli jen maso, brambory a kousky zeleniny. Z chlebu jsme snědli jen odkrojenou vrchní část, ale zbytek jsme vyhodili, protože byl skrz naskrz nasáklý polívkou a chutnalo to prostě jak rozmočenej rohlík. 

S neuspokojenými chuťovými buňkami a poloprázdnými žaludky jsme se vydali k břehu Dunaje, kde všechny skvosty Budapeště máte jako na dlani. Na jedné straně je dechberoucí budova Budapešťského parlamentu, na druhé straně Hradní vrch s proslulou Rybářskou baštou a hned vedle Budínský hrad. Hlavní spojkou mezi oběma břehy je most Széchenyi Lánchíd, na který je rozhodně krásnější pohled z Budínského hradu, než když přecházíte přímo po něm na druhou stranu města. Po cestě k parlamentu jsme se zastavili u Sochy bot, které připomínají oběti 2. světové války. Odtud to už bylo jen kousek k Budapešťskému parlamentu. Čím víc se přibližujete, tím víc si všímate všech detailů stavby. Nejsem žádnej odborník, ale tahle budova je opravdový architektonický skvost. Parlament jsme obešli ze všech možných stran, dokud jsem si nebyla jistá, že jsem viděla každičkou věžičku a podloubí oken. Od parlamentu se dá pokračovat dál na druhou stranu, buď po už zmíněném mostě Széchenyi Lánchíd, nebo, pokud se nechcete vracet stejnou cestou a nevadí vám se projít, po mostě Margit híd.

My jsme ale měli v Budapešti před sebou ještě tři celé dny a tak nebylo kam spěchat. Navíc se už blížilo ke čtvrté odpoledne a na konci roku to pro nás turisty znamenalo jediný; brzo se setmí, my budeme zmatení, kde jsme a horko těžko budeme hledat naše ubytování, protože ve dne vypadalo úplně jinak. Raději jsme se otočili a po Andrássy utca jsme se vydali směrem k Hősök tere - Náměstí Hrdinů a k hradu Vajdahunyad. Myslím si, že spousta turistů do této části ani nestrčí nos, ale raději se motají pořád kolem řeky. Podle mě procházka k parku Városligeti KRESZ, kde se hrad nachází, rozhodně stojí za to. Okolo hradu se z jedné strany rozprostírá rybník a ve dne společně vytvářejí pohádkovou atmosféru, za tmy naopak připomínají místo jako vystřihnutý z hororu Drákula. Koho bych přece jen doteď nenalákala, hned vedle je i obrovský kluziště na bruslení a další vánoční trhy s poctivým svařákem na zahřátí (kterým jsme se samozřejmě posilnili na zpáteční cestu k ubytování i my).

Třetí den jsme se vydali na druhý břeh řeky, do bývalé Budy. Od čtvrti Víziváros přes Budai Várnegyed (Budínská hradní čtvrť) jsme to vzali k dominantám Budapeště; Rybářská bašta, Matyášův chrám a Budínský hrad. Když jsem na hradbách uviděla turnikety, otráveně jsem protočila oči, protože bychom si za výhled museli zaplatit. Naštěstí se to vztahuje jen na jejich určitou část, zbytek se dá projít zadarmo. Pokud vám teda nevadí ty davy turistů, kteří hradby okupují snad po celý rok. Není se ale čemu divit; přesně z tohoto místa se pořizují ty nejkrásnější záběry Budapeště a každý si chce odvézt ve svým telefonu domů alespoň jednu povedenou fotku. Já jsem si jednu takovou (no dobře, víc než jednu) taky odvezla.

Alohomora do kouzelnického světa

Zlatý hřeb dne nás čekal až večer. Kouzelná Budapešť ukrývá mezi svými uličkami i restauraci The Magic Budapest a vstoupit do ní je jako ocitnout se v kouzelnickém světě Harryho Pottera. Oficiálně sice nemá nic společnýho s jednou z nejznámějších sérií filmů na světě, ale neoficiálně s ní má společný úplně všechno. Z obrazů na kamenných zdech vás pozorují hýbající se postavy v historických hávech a zrcadlo příznačně odkrývá nápis "Let the magic begin". A že se opravdu začnou dít kouzla! Po usazení ke stolu obsluha přinese malý černý kotlík, ke kterému stačí zašeptat jakékoliv zaklínadlo a z něj se najednou začne řinout kouř, který pomalu slézá po hranách a táhne se dál po stole. Ani jídlo a pití není obyčejný; drinky po celou dobu na povrchu prskají, jakoby každou chvíli měly vybouchnout ze sklenice. Strop je pokrytý nadýchanou vatou, skrz kterou prostupují modré záblesky v různých rozestupech. To všechno doplňují malé detaily, od svíček visících ze stropu, přes zaprášené police knih a plápolající svícny na kamenných podstavcích, až po mozkomora vznášejícího se nad schody. Je to prostě zážitek od začátku až do konce a jestli nejste úplní mudlové, doporučuju tohle místo rozhodně zařadit na seznam toho, co chcete v Budapešti navštívit!

V Budapešti nám zbýval poslední celý den, většinu památek jsme už prošli, ale přece jen nám na seznamu chyběla jedna věc, bez které s těžkým srdcem odjíždím odkudkoliv; výhled na noční město. Za mě je důležitý vybrat si takovou polohu, ze které budu mít celou metropoli jako na dlani. My jsme si vyšlápli kopec Gellért a na noční Budapešť osvětlenou stovkami světel jsme tak shlíželi z Citadelly, pevnosti na vrcholu kopce. A bože, bylo to fakt nádherný! Města v noci mají naprosto jedinečnou atmosféru a působí úplně jiným dojmem, jako bych navštívila novou destinaci. 

Oproti jiným slovíčkům Citadella nezní vůbec jako typická maďarština, ale tíhne spíš k italštině, a proto mi ukončení našeho budapešťského výletu právě na tomto místě přišlo příhodný. Byl to takový první závan Itálie před nadcházejícím přeletem do Říma. Na Budapešť jsme měli celé čtyři dny, což je na poznání hlavního města Maďarska víc než dost. I tak jsme nestihli několik dalších míst; například pověstné lázně a nádhernou knihovnu Ervin Szabó. Aspoň mám minimálně o dva důvody víc se do Budapeště vrátit.

Začti se do dalších příběhů