Už jsem zapomněla, jak je to těžký. Přestěhovat se do nové země, začít se vším znovu od začátku, dělat si nové přátele a snažit se naprosto holý pokoj přeměnit na útulný domov.
Dnes jsem tu přesně měsíc. A že to byl sakra výživný měsíc. Shrnula bych to do několikadenního běhání mezi odběry krve, zaměstnaneckým centrem a oddělením na vydání ID karet. A to vše s povinným dokonalým makeupem a nepřetržitým úsměvem plnýho nadšení, protože jsem se dostala do Emirates.
Trénink jde zatím celkem dobře, ale možná je to taky tím, že máme naprosto užasný trenérky, jednu z Lebanonu a druhou z Kanady. Kanaďanka nás mezi vysvětlováním rozdílů mezi Airbusem 380 a Boeingem 777 vždy naprosto odzbrojí svými storkami z letů a dostane nás až pod lavici, kde se válíme dalších 20 minut smíchy. Nevím teda, jestli ten přirozenej humor mají v krvi všichni Kanaďani, ale jestli jo, tak se tam stěhuju a brzo si vypěstuju slušnej ‘sixpack’ od toho neustálýho smíchu.
Samotný trénink bych definovala jako hodně intenzivní a náročný. Ve smyslu ‘je mi zase 13 let a celý dny se učím a pojem ‘sociální život’ v mým slovníčku nenajdeš’ náročný. Na druhou stranu je to taky sranda. Díky dvojité síle z Kanady a Lebanonu už naprosto přesně vím, co mám dělat při turbulenci, poklesu tlaku v kabině, plánovaným i neplánovaným nouzovým přistání a s hasícím přístrojem si rozumím jako kdybych ho držela v ruce už od narození…(kdo nepochytil ironii téhle věty, tak teď ji zdůrazňuji - polovinu času nemám tušení, co dělám).
Poznala jsem tu spoustu lidí, jen z naší skupiny pochází holky z Brazílie, Tunisu, Maroka, Lebanonu, Řecka, Chorvatska, Skotska…ale seznam zemí pokračuje mnohem dál, od Jižní Korei, přes Evropu až po Jižní Ameriku. Našli byste tu doslova každou národnost.
Ve skupině nás je zhruba patnáct holek (ano, samý holky) a zatím jsou všechny fajn. I když mám podezření, že některý se jen tváří kamarádsky a přitom mě (a ostatní jakbysmet) začnou pomlouvat hned, jak vystrčím nos z učebny a vydám se do Costy na svoji pravidelnou dávku kofeinu.
Vzdálenější mužská část ‘new joiners’ v ostatních skupinách mě ale nechává pěkně rozhozenou. Po rozhovoru se dvěma klukama do teď přemýšlím, jestli se mnou flirtovali, nebo byli jen velice přátelští gayové. Na druhou stranu tu pak najdete i ‘macho’ osobnosti, kteří si myslí, že dobyli svět a všechny letušky jim padnou k nohám. To možná tak až se z nich stane kapitán.
Na koho se ale vždy můžu spolehnout jsou Ben a Domino. Na ty jsem narazila hned hned při první návštěvě Dubai mall a musím říct, že jsem byla ráda za setkání se starými známými tvářemi z Ben’s cookies a Dominos (kdo neví, nechť googlí).
Tak to jsou zatím všechny moje první dojmy z Emirates. Člověk moc neví, co si z toho má vzít a věřte mi, že nejste jediní. :D
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.