Přesnější název tohoto článku by byl "Pařba v Hanoji a kocovinová léčba v UNESCO památce". Tím bych spíš zaujala pozornost, ale taky bych tím prozradila příliš mnoho. Tohle je poslední část asijské jízdy a jaká je náhodička, že se rozepíšu zrovna o zakončení roku a oslavě Silvestra ve Vietnamu?
Sice jsem mohla dělat jakože jsem si polila kalhoty pivem, ale chtěla jsem si na konec roku zachovat aspoň ještě trochu té důstojnosti. Tak se stalo, že jsme natrefili na tenhle parádní bar/klub, kde střídavě hráli vietnamský hity a profláklý oldiesky a panáky tequily vyschly dřív, než se stačily pořádně nalít (o těch ještě později).
U vstupu se to hemžilo lidma, kteří byli zmatení a nevěděli jestli chtějí jít dovnitř nebo ven. Já ve vteřině zoufalství vystrčila lokty, rozhrnula ten dav a na sekuriťáka prosebně křičela (skoro už se slzami v očích) "Já chci jít dovnitř, řekněte mi, kde to mám zaplatit a pusťte mě dovnitř než se vám tady počůrám!". On milosrdně vyslyšel moje prosby a během minuty jsem se ocitla v klubu. Moje první kroky vedly samozřejmě na záchod a když se při čekání na volnou kabinku připotácely dvě holky, jedna za sebou doslova táhla tu druhou a hned na to ta první začala zvracet do koše vedle mě, řekla jsem si, že by to mohl být letos fajn Silvestr.
Potom, co byla mise se záchodem splněna (a moje kalhotky zůstaly suchý) jsem našla zbytek své skupiny a proklestili jsme si cestu k baru. Nelenili jsme a každej si objednal pivo a lupl do sebe panáka tequily, jen tak pro jistotu.
Zbytek noci už byla taková klasická novoroční oslava, zakrytá v oblaku mlhy s příliš mnoho panáky tequily a pivem na zapití. I tak bych chtěla ale vypíchnout pár zážitků, který podle mě stojí za zmínku.
Během tancování na parketu se mě pokoušel sbalit jeden Vietnamec a s největší pravděpodobností si tak zajistit novoroční pusu. Jelikož mi jen stěží sahal nanejvýš tak po ramena, nemohla jsem se ubránit uchechtnutí pokaždé, když se na mě významně zadíval. A on si chudák nejspíš celou dobu myslel, že se směju s ním, a ne jemu.
Na záchodě jsem už ten večer nikoho zvracet neviděla, za to se mi podezřele po cestě na záchod začala točit hlava.
Asi v polovině noci jsme se přichomítli k nějaké partiččce pohodových Vietnamců a ze slunečních brýlí jednoho z týpků se stal náš osmý div světa.
Ve dvě ráno jsme klub opustili a s ním i jednu z holek, která se rozhodla zůstat a pařit dál s výše zmíněnou partičkou.
S vidinou toho, že většina z nás za 4 hodiny vstává na celodenní trip, jsme si mávli na taxíka zpět do hotelu. Cesta na hotel trvala šíleně dlouho, protože se všichni rozhodli opustit silvestrovské veselí ve stejnej čas jako my, k tomu se znovu začal ozývat můj močák a do jednoho taxíku se nás nacpalo osm, abychom ušetřily peníze. Pff, I wish.
Po, ani nevím jak dlouhé době, nás taxikář konečně vysadil u hotelu a přirozeně došla řeč na placení. Během toho, co se ostatní snažili s taxikářem uhádat férovou cenu, jsem já křečovitě pobíhala po ulici sem a tam z toho, jak se mi šíleně chtělo na záchod. Když už to trvalo víc jak 10 minut (opilecký odhad, mohlo to být i 10 vteřin), přiběhla jsem k ostatním a tancující na místě jsem se ptala, co se děje. Očividně jsme vyjeli od hotelu v nejvíc busy čas a proto cesta stála mnohem víc, než cesta do města. Přesněji řečeno asi tak 4x víc.
To bychom ale museli za a) nebýt opilí, za b) nebýt turisti za c) nebýt totální blbci, abychom se všimli, že během toho, co 'milýmu' taxikářovi skládáme peníze do ruky, on si víc než občas nějakou tu bankovku strčí do kapsy a pak tvrdí, že jsme mu nezaplatili dost. Po chvilce (pro můj močák to rozhodně chvilka nebyla) dohadování, že už víc peněz nemáme a on má určitě víc než dost, to taxikář vzdal, naskočil do taxíku a nejspíš jel okrádat jiný 'štědře naladěný' turisty. Já jsem to během těchto událostí už nevydržela a odskočila si mezi palmu a keř hned vedle silnice. Co naděláš.
Šťastní, že jsme už byli zpět v hotelu a s představou krásnýho tříhodinovýho spánku jsme se rozběhli do svých pokojů. Já jsem si nařídila budík na 5:00 s tím, že se před výletem ještě rychle nasnídám a v klidu se nachystám, než vyrazíme do UNESCO památky Ha Long Bay.
Nic z toho se ale nekonalo, protože v 6:05 mě vzbudil telefon v pokoji, kde mi milá recepční oznámila, že už je po 6 a holky, včetně minibusu, průvodce a řidiče, který nás měl odvézt, už čekají dole. Jen na mě. Připosraná z toho, že mi odjedou (den předtím nás upozorňovaly, že autobus odjíždí v 6 a na nikoho se čekat nebude) jsem na sebe jen hodila oblečení vylovený z kufru, s napůl zalepenýma očima posbírala ty nejdůležitější věci po pokoji a běžela dolů.
Nebudu to dál napínat, autobus jsem nakonec stihla, dokonce i s vyčistěnýma zubama! A ty pouhý dvě a půl opilecký hodinky spánku za to stály! Ha Long Bay je opravdu nádherný místo a jelikož bylo 1. ledna a všichni normální lidi se léčili z kocoviny DOMA, měli jsme to v podstatě celý pro sebe. Řeknu vám, nevím, jestli to bylo tím, že jsem na kocovinu neměla čas, nebo tím nádherně klidným místem a čistým vzduchem, ale výlet do UNESCO přírodní památky je nejlepší lék na kocovinu (hned po maminčiným vývaru).
Projížděli jsem se lodí mezi ostrůvkama, průvodce nám během toho vykládal o historii a legendy vzniku zálivu, měli jsme i oběd na lodi (kterej jsem s opravdovou chutí snědla) a jednoduše to bylo vše moc fajn. A ani jsem nepomyslela na to, že jsem jen pár hodin zpátky o píď unikla 2x trapasu pomočení na veřejnosti, nechala se naprosto okrást od místního taxíkáře, využila "veřejný záchodek" mezi palmou a keřem a naspala jsem všeho všudy necelý 3 hodiny. Byla to taková nádhera, klid a "očista pro duši", jak jsem to v polovině výletu nazvala, že mě v tu chvíli netrápila ani jedna věc.
A věřte nebo nevěřte, ale tahle fotka je právě vyfocená v Ha Long Bay, po novoroční párty, s kocovinou a nedostatečným spánkem, ale s naprosto upřímným úsměvem a spokojeným výrazem.
Tak šťastný nový rok!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.