V 9 hodin ráno jsme se sešli ve stejné sestavě jako první den - se ztracenou a znovu nalezenou Maggie, Mexičankou Alex a Holanďankou Margo, jejíž jméno mi připomínalo tyčinku Margot (pokaždý, když ji někdo oslovil, aktivovaly se mi všechny chuťový buňky a požadovaly okamžitý přísun oné čokoládové tyčinky, což uprostřed Thajska bylo trochu nemožný). Aby nás bylo celkově do party pět připojila se k nám i Angličanka Taylor, která se naprosto vymykala klasickýmu stereotypu Britek - umělý řasy, rty připomínajícího kapra a k tomu silná vrstva make-upu minimálně o 3 odstíny tmavší než by bylo potřeba jí naprosto chyběly.
V takové fajnové partě jsme vyrazily do prvního chrámu na mým seznamu (už v hotelu jsem prohlásila, že aspoň jeden chrám dneska prostě uvidím). Za vstup po nás chtěli 500 wonů, což nám přišlo trochu přehnaný, ale když už jsme tam byly, tak jsme si řekly, že pro jednou zainvestujeme místo do jídla a suvenýrů taky do té kultury a poznávání, což je hlavní důvod, proč vůbec tuhle práci děláme.
Tady přichází krásná ukázka toho, jak se mi čas od času svět, vesmír a nejspíš i všechny ostatní galaxie vysmějí do obličeje. Hned vedle stánku na koupení lístků totiž stála směnárna a dva bankomaty. Když jsem to uviděla, tak jsem se musela zasmát a neodpustila jsem si ani jízlivou poznámku, že kdybychom sem šly už ten první den, měly bychom postaráno jak o hotovost, tak o kulturní zážitek. Ale to bychom zase přišly o záživnej den naplněnej celou škálou emocí a já bych nejspíš neměla o čem psát.
Poprvé mi Bangkok vyrazil dech na výhledu ze Sky baru a teď se mu to podařilo podruhé - zjistila jsem, že Bangkok má mnohem víc co nabídnout a rozhodně to není jen party destinace, kde se opijete tak, že během noci ztratíte i nejlepšího kamaráda.
Chrám se nacházel ve velkým komplexu s mnoha menšími chrámy, věžičkami a dalšími budovami, který ani nevím, jak bych pojmenovala. Každopádně, byla to nádhera. Nevěděla jsem, kam se koukat dřív a u každé stavby jsem se zastavila se slovy "wow, this is so beautiful". Tady na mě opravdu dolehla tradiční thajská kultura a já se usmívala jako sluníčko, protože jsem byla šťastná, že jsem viděla aspoň jeden chrám v Bangkoku, k tomu ten hlavní a nejspíš i největší. S dobrou náladou přišly taky výčitky svědomí za to, jak jsem byla protivná předešlej den a tak jsem se snažila s ostatníma holkama pořád mluvit a neustále se ujišťovala, že se tam všem líbí a že jsou všechny spokojený. Celkově jsme tam strávily asi dvě hodiny, vešly do každé stavby, do které jsme mohly a udělaly tolik fotek, že by to stačilo na aktivní zásobování Instagram feedu na několik dalších let.
Když už jsme byly všechny v tak dobré náladě, chtěly jsme si na památku udělat i společnou fotku. V takovým případě je moje 'go-to person' nějaká mladá, Instagram využívající vyhlížející holka, u které je největší šance, že udělá pěkný fotky přesně podle mých představ. Zrovna v tu chvíli ale okolo nás nikdo takovej nebyl, tak se Alex zeptala jedné paní, která, stejně jako Alex, mluvila španělsky. S přesnými instrukcemi paní cvakla pár fotek a my s poděkováním přijaly mobil zpět. Nevím teda, jestli paní opravdu uměla španělsky a rozuměla instrukcím od Alex správně, protože fotky byly úplně naprd. Byly jsme tam z hrozné dálky a obličeje měly zdeformovaný jako ve scénce z Harryho Pottera, kdy projížděli záchranným autobusem mezi dalšími doubledeckery.
Potom, co jsme se pokusily o pár selfíček a dalším nezdařeným photoshootingu od pána s profi foťákem okolo krku (ale snažil se víc než ty předtím, takže moc děkujeme), jsme to vzdaly a odebraly se k východu.
Na mým seznamu jsem měla ještě další dva chrámy a jeden z nich byl hned za rohem. Tak jsme si to začaly štrádovat právě tím směrem a po cestě na nás mávalo několik řidičů z tuktuku, jestli nepotřebujeme svézt. Všechny jsme zvládly lhostejným mávnutím ruky odehnat, dokud jsme neprošly okolo pána postávajícího u kraje silnice. Ten nás odchytl a nenechal se odbýt jako ti ostatní. Nejdřív jsme ho odmítaly se slovy, že tuktuk nepotřebujeme, když je ten další chrám doslova před náma. Začaly jsme ale poslouchat ve chvíli, kdy z něj vypadlo, že za 50 wonů nás povozí po hlavních turistických lákadlech Bangkoku. A na to už jsme jako správný turistky slyšely. Po chvilce domlouvání, co vlastně chceme vidět, odchytl tuktuk, předal mu instrukce a naše požadavky včetně domluvené částky a my se v pěti nasoukaly do jednoho tuktuku a ten se s námi rozjel. Spokojeně jsme si všechny pochvalovaly, jakou super deal jsme usmlouvaly a že dnes toho uvidíme 100x víc, než jen vnitřek obchoďáku (no dobře, možná jsem si to říkala hlavně já).
Tuktuk s náma zastavil u chrámu přes ulici, kam jsme v klidu mohly dojít pěšky od toho prvního chrámu a řidič nás ujistil, že tu na nás počká a pak odveze dál. Vešly jsme do areálu a zjistily, že vstup je taky za poplatek. I když byl levnější než ten první, moc se nám nechtělo všechny těžce vydřený a směněný peníze utratit za prohlídky chrámu. V překladu těch útrat za kulturu a poznávání už bylo dost a teď bylo na čase utratit zbytek za jídlo a suvenýry. Udělaly jsme teda jen pár fotek přes plot a vrátily se zpátky k silnici připravený naskočit do našeho tuktuku. Ale ať jsme se rozhlížely kolem jak jsme chtěly, nikde jsme našeho řidiče se svítícím růžovo-zeleným tuktukem neviděly. Po chvíli nám došlo, že ten už nejspíš bude na cestě s jinýma turistama, ze kterých vymámil víc peněz, než jen 10 wonů za osobu. Jednoduše řečeno, náš řidič zmizel i s tuktukem. Takže takto dopadla naše výhodná cesta po Bangkoku, která se z několika hodin smrskla přesně na 3 minuty.
Nic nám ale nemohlo zkazit náladu, tak jsme se vydaly směrem k největšímu sedícímu Budhhovi v Bangkoku. Tohle Maggiino přání a doporučení dopadlo tentokrát úspěšně a my zároveň neplánovaně zavítaly do velmi chudé čtvrti Bangkoku se spousty úzkých a špinavých uliček. Tady bych jen ráda uvedla na pravou míru slovo 'špinavý'. Uličky byly čistý, žádný odpadky jsme neviděly, i přesto se ale uličky nedaly popsat jinak než právě jako 'špinavý'. Asi jako když vám spadne talíř plnej špaget na zem a vy uklidíte kousky jídla, ale s umytím podlahy se už neobtěžujete. Nicméně to tam i tak bylo moc hezký, takový pravý 'local feeling' s pouličními obchůdky prodávající jídlo, se stlučenými pulty z kousků dřeva a prodejci v klídku ležícími na 50 let staré a omšelé sedačce v zadní částí restaurace/obchodu/stánku.
Jsem si taky dost jistá, že při snaze najít ten správnej vstup do chrámu s Buddhou jsme minimálně jednomu místnímu vlezli na zadní dvorek a znevěstily jeho zahradní oltář děláním fotek a videí. K chrámu jsme se nakonec úspěšně dostaly přes most a okolo takové stavby, kde byli barevní draci, sloni a různí bohové (aspoň podle mýho úsudku).
Sedící Buddha byl rozhodně ten největší nejen v Bangkoku, ale přinejmenším v celým Thajsku. Tyčil se do výšky a zastínil i slunce. U Buddhy byl i zajímavej chrám, taková pyramida, do které se dalo vejít. V Thajsku se do všech chrámů chodí bez bot, takže před každým takovým chrámem máte botníky, u kterých se musíte zout a nechat boty tam. Já doufala, že se nikomu nebudou líbit moje ošoupaný bílý tenisky z Topshopu a Thajcům budou moc velký (asi se nikomu nelíbily a Thajcům byly moc velký, protože tam na mě později stále čekaly).
Chrám byl zevnitř moc krásnej a zajímavej a měl několik pater, kde bylo spousta soch Buddhů a bylo jich tam dokonce tolik, že měli na každej den v týdnu vybranou sochu Buddhy. Po téhle prohlídce nám už začalo dost hládnout a protože jsme měly ještě v plánu navštívit Chinatown, rozhodly jsme se (já jsem rozhodla), že se najíme tam. Chytly jsme si taxíka a náš hlad se jen prohluboval, když jsme se zasekly v dopravní špičce. Kdo by si chtěl stěžovat na provoz v Česku, doporučuju si zajet do Bangkoku nebo Vietnamu nebo nějakýho podobnýho místa. Zácpy v Česku se vám potom oproti tomu budou zdát jako prázdný silnice během první karantény covidu.
A teď nastává další a poslední překvápko, který si pro nás Bangkok nachystal. Chinatown v Bangkoku není nic jako Chinatown například v Londýně, kde je všechno čistý a sterilní a úhledný venkovní zahrádky mají svůj vytyčenej prostor. Tady stály stánky s jídlem jeden vedle druhýho, nabízely všechno možný i nemožný, slovo hygiena tu asi nikdy neslyšeli a pokud nemáte v plánu zrovna prosedět pár dní a nocí na záchodě, asi byste si tu raději nic nedali.
Pak už bylo na čase vydat se zpět na hotel a na moje přání jsme to vzaly znovu tuktukem, což oficiálně řadím k mým oblíbeným činnostem a zážitkům v Bangkoku. Před odletem jsem ještě stihla zaběhnout do obchodu pro nějaký sladký a slaný thajský potraviny pro rodinku doma a pak jsem si už jen na pokoji vychutnávala kafe, což je takovej můj rituál na konci každýho layoveru.
Svoji vlastní Pařbu v Bangkoku jsem sice neprožila, ale zásoba zážitků z téhle neslavně známé destinace není o nic menší. Zjistila jsem, že Bangkok nabízí mnohem víc než jen nepřeberný množství barů, šílený party a levný masáže (i když to bývá hlavní důvod, proč si spousta cabin crew o tento let žádá), ale i bohatou kulturu a historii, vynikající jídlo a neuvěřitelně milý lidi (až na toho pána, kterej nám ujel s tuktukem). Hlavně chci ale poděkovat holkám, se kterýma jsem layover strávila, že to se mnou přežily a ustály všechny moje nálady. A vám tady přísahám, že to cestování se mnou tak náročný normálně nebývá!
Po poslední návštěvě Kapského Města a střetnutím s místní kriminalitou jsem k hlavnímu městu Jihoafrické republiky chovala určitou nedůvěru. Místo layoveru plného deště a slz mě ale čekaly neuvěřitelné dobrodružství, které se neobešly bez trochy adrenalinu.
"Příště si vážně rozmyslím, jestli poletím multisektor." To byla moje slova po návratu z letu přes Austrálii. Proto jsem si rozhodnutí, zda podniknu týdenní cestu do střední Ameriky se zastávkou v Evropě pořádně nechala projít hlavou. Závěr? Nemůžu si nechat utéct příležitost podívat se do temperamentního Španělska a Mexika!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.