Jediný, co jsem měla na svým "to-visit-listu", bylo vidět nějakej ten typickej asijskej chrám, kterej normálně vídáte jen v dokumentech nebo na obrázcích kýčovitých pohledů. To by ale musel být aspoň jeden přístupnej bez skupinové prohlídky, nebo zrovna nebýt v přestavbě. Takže jediný, co jsem viděla, byl jakýsi malý altánek uprostřed parku hned vedle hlavní silnice. Tam jsem si udělala aspoň fotku s kafem (který bylo mimochodem pěkně přeslazený).
Kromě korejskýho barbecue je Jižní Korea proslulá taky kvalitní kosmetikou, ať už pleťovou, nebo vlasovou. Já jsem vzala útokem tu vlasovou a přivezla si zpět do Dubaje všechny možný a nemožný vlasový produkty, který mají umět zázraky a ze slámy na hlavě udělat nádherný kadeře jako má Rapunzel.
Suma sumárum, ze Soulu jsem toho teda moc neviděla. Ze svýho seznamu navštívených míst si můžu odškrtnout maximálně jen ten obchod s korejskou kosmetikou a korejský barbecue.
Velkou kompenzací ale byla skvělá crew a holky, se kterýma jsem město prochodila. Navíc se mnou letěla i holčina, kterou jsem potkala na letišti při svým prvním příletu do Dubaje, takže jsem si aspoň nepřipadala jako zelenáč jediná.
Po Jižní Koreji následoval let do Bangkoku, na který jsem se neuvěřitelně těšila, protože to byl multisektor Dubaj - Bangkok - Hong Kong - Bangkok - Dubaj, což znamená, že jsme dostali parádních 48 hodin v Bangkoku. A ještě že tak, jinak bych z Bangkoku nic neviděla, maximálně výklenek pyšně hlásící "ATM 24/7", ze kterýho se při bližším prozkoumání vyklubalo jen grafitti na zdi.
Ale zpátky k těm prvním 24 hodinám v Bangkoku. Začalo to klasicky hodinovým odchodem z hotelu a pokračovalo to honem za směnárnou. Dám vám jednu radu - jestli pojedete někdy do Bangkoku, rozměňte si peníze předem, ať pak neztrácíte čas celodenním pobíhaním po městě a hledáním směnárny. Zvlášť, pokud plánujete cestu okolo Vánoc, kdy jsme tam byli my a, světě div se, většina podniků má zavřeno.
Priorita číslo jedna (jako po každým letu) bylo jídlo. A protože Maggie (jedna z letušek) měla vyhlídlou restauraci s michelinskou hvězdou a my ostatní holky chtěly někam, kde po požití místní kuchyně nebudeme muset utíkat na nejbližší záchod, rozhodly jsme se vydat právě do této restaurace. Zvládly jsme si dokonce objednat taxíka a dojely na místo. No, a tady začíná ten dobrodrůžo den.
První, co jsme zjistily bylo, že se na stůl stojí fronta a mají tu “waiting list”. Kdo by to taky u michelinské restaurace čekal, že? My jsme ale měly opravdu hlad a když už jsme tu jednou byly, tak jsme si řekly, že počkáme. Zapsaly jsme na waiting list svoje jména a počet lidí a čekaly.
Po asi 10 minutách čekání jsem jen tak ze srandy prohodila "to by byla sranda, kdyby tady nebrali karty". Haha. A v tom jsme na dveřích uviděly nápis "cash only". Úsměv ze rtů nám zmizel rychleji než nehlídaný alkohol z vozíku na letu do Moskvy. Od kdy sakra michelinský restaurace berou jenom hotovost?! Zvlášť v pokoronavirový době?! Každopádně, neměly jsme u sebe ani jeden won (korejská měna), takže jsme se chtě nechtě musely vydat jinam. Tady bych ráda taky poukázala na závislost naší generace na internetu, v tomto případě především na online mapách, bez kterých jsme byly úplně ztracený. Protože hledání vhodné restaurace bez vědomí toho, kde jste, kam se vydat a s vědomím toho, že zpět na hotel je to sakra daleko je celkem naprd.
Kdo mě zná, ví, že kombinace unavená + hladová je u mě zabijácká. Co mě k tomu dokáže vytočit ještě víc, jsou nerozhodný lidi. Ujala jsem se tedy role vůdce hladové smečky a dovedla nás do menšího obchoďáku, kde by jídlo mohlo být stravitelný pro naše evropský žaludky a záchody by mohly být čistý. Po několika hodinách nedobrovolnýho hladovění jsme se tak konečně najedly.Dalším krokem bylo směnit peníze, protože bez toho si tam neobjednáte ani taxi, natož tuktuk.
Tady přichází druhý brilantní přání Maggie zajít do jedné určité směnárny, která má údajně nejlepší kurz a sídlí v jednom obchoďáku nedaleko od nás. Zázračným způsobem jsme si teda objednaly další taxi do dalšího obchoďáku a začal hon na směnárnu. Po půl hodině hledání se Maggie rozhodla zeptat na směr a s jejími instrukcemi "počkejte tady, já se půjdu podívat o patro níž a vrátím se" odešla. Zůstala jsem já ještě s dalšíma dvěma holkama, který vypadaly, že jim je úplně šumák, kam se půjde a byly by spokojený i kdybychom stály ve stoce s krysama. Mně to teda ale jedno nebylo, protože už bylo 6 večer a z Bangkoku jsem zatím viděla jen michelinskou restauraci (zvenku), křižovatku se spoustou drátů a teď jsem koukala na nějakou thajskou reklamu na ten obchoďák, ve kterým jsme trčely a která vůbec nedávala smysl.
Po půl hodině čekání nám pomalu začalo docházet, že se Maggie jen tak nevrátí a že jsme ji nejspíš ztratily. A tady bych znovu ráda zdůraznila důležitost a potřebu internetového připojení. Když totiž někoho ztratíte v cizím městě, v cizí zemi, v obrovským nákupním centru, a k tomu ten člověk splyne v davu s ostatními Asiaty, protože původem pochází taky z Asie, je zatraceně těžký toho člověka najít. Navíc snažit se mu dovolat naprosto nepřipadá v úvahu, jelikož si vytáhl SIM kartu z telefonu, vy nemáte šanci se připojit na wifi, i kdyby se vám to nějakým zázrakem podařilo, protože jsou všechny stránky výhradně v thajštině.
Po hodině jsme se teda rozhodly (spíš jsem to rozhodla já), že Maggie necháme jejímu osudu a vrátíme se na hotel. Chtěla bych jen připomenout, že když jsme toto rozhodnutí učinily (čti já ho učinila), stále jsme neměly žádnou hotovost. A samozřejmě že žádný taxíky kartu nebraly a tuktuk už vůbec ne. Jedna z holek si vzpomněla, že má u sebe 140 wonů, takže jsme se s nadšeným výrazem rozběhly k prvnímu autu a snažily se to usmlouvat. Pod 200 wonů ale nechtěl jít ani ten řidič tuktuku. Nebudu lhát, v tuhle chvíli jsme už začínaly být celkem zoufalý, protože se už připozdívalo, hotel byl hodinu pěšky a my neměly dostatek hotovosti, internet, taxi a ani Maggie.
Už jsme to chtěly vzdát a jít na hotel pěšky, když Margo (díky bohu za tu holku) napadlo, že zkusíme zaplatit tuktuk v eurech. A povedlo se! Řidič tuktuku souhlasil, že nás za pár eur doveze na hotel a jelikož byl ten večer doslova náš zachránce, přihodily jsme k tomu i pár euro navíc (a to ve wonech už udělá velký rozdíl).
Cesta zpět na hotel jakoby chtěla vykompenzovat dosavadní události - tuktuk byl vybavenej obřím reprákem, takže jsme si po cestě pouštěly oblíbený písničky, kroutily se na sedačkách do rytmu hudby a obecně se chovaly jako klasický nevychovaný turistky. A jen občas jsme nasadily ustaraný výraz s větou "I hope Maggie is okay" (ta se mimochodem vrátila na hotel naprosto v pořádku, i s ukořistěnou hotovostí).
Jízda tuktukem nám tak spravila náladu, že jsme se po příjezdu na hotel rozhodly ještě skočit do baru 5 minut od hotelu, kde se natáčel film Pařba v Bangkoku. A ještě, že jsme tak udělaly, protože výhled na celý Bangkok s drinkem v ruce byl naprosto dechberoucí! Navíc nám k pití dali zdarma oříšky a my jsme konečně s dobrou náladou pokecaly a užívaly si večera.
Po tom vyčerpávajícím dni jsem už ale opravdu umírala únavou, tak jsem dopila poslední zbytky drinku, rozloučila se s holkama a šla zpět na hotel.
Předtím jsem ale ještě skočila do vyššího patra baru kouknout na výhled a až tam jsem zjistila, jak je ten bar vlastně nóbl. Hrála tam živá kapela, všichni na sobě měli draze vyhlížející oblečení a já jsem si mezi nimi připadala jako šupák z vesnice. Rychle jsem udělala pár nekvalitních fotek na svůj Xiaomi a mazala zpátky na hotel. No, a ještěže jsem tak udělala, protože jsem doslova od výtahu k pokoji běžela, abych to stihla na záchod po tom obědu z obchoďáku. :D
"Příště si vážně rozmyslím, jestli poletím multisektor." To byla moje slova po návratu z letu přes Austrálii. Proto jsem si rozhodnutí, zda podniknu týdenní cestu do střední Ameriky se zastávkou v Evropě pořádně nechala projít hlavou. Závěr? Nemůžu si nechat utéct příležitost podívat se do temperamentního Španělska a Mexika!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.