Ramadán a (ne)pití kávy

Procházela jsem se po ulicích Kodaně a jediný, co mi v tu chvíli chybělo, bylo dobrý flat white v ruce. Na layoverech jsem si vytvořila zálibu hledání lokálních kavárniček, a tak jsem se i tentokrát rozhodla jednu takovou najít. Něco tomu ale chtělo jinak, a místo vychutnávání si kodaňskýho kafe jsem započala svůj vlastní ramadánský půst.

V Dubaji najdete Starbucks, Costa coffee a další řetězce kaváren doslova na každým rohu, takže alternativu dát si v Kodani kafe, který nechutná jinak než kdekoliv jinde na světe, jsem rovnou vyřadila z hledáčku. Chtěla jsem najít nějakou lokální kavárnu, kde mi připraví kafe do kelímku střízlivé velikosti a který nebudu dopíjet ještě o dvě hodiny později. Tak jsem začala pokukovat po nějaké nenápadné kavárně a konečně, o několik ulic později, jsem narazila na kavárnu na rohu ulice se sympatickým názvem "Espresso house". Od odchodu z hotelu to bylo jediný místo, který jsem s tím názvem viděla, a tak jsem předpokládala, že to rozhodně nebude jeden z profláklých kavárenských řetězců.

Dychtící po doušku kávy jsem vešla dovnitř. Kavárna byla útulně zařízená, sedělo v ní dost lidí a jak mě učila mamka, to je vždycky dobrý znamení. Atmosféra kavárny mě nadchla tak, že jsem začala zvažovat usazení se na jedné z měkkých sedaček, ale nakonec jsem slečně za pultem nahlásila "flat white to go". Chtěla jsem se porozhlídnout víc po Kodani a pěšky dojít až k Malé mořské víle. Jednoduše, můj záměr byl toulat se po ulicích Kodaně a labužnicky si vychutnávat kafe, ideálně z místní pražírny.

V mezičase čekání jsem pozorovala precizní práci baristů, kterou jsem tak trochu vždycky obdivovala. Po pár minutách na mě slečna s úsměvem na tváři pokynula na znamení, že tohle kafe je pro mě. To, co mi vrazila do ruky, se nemohlo vzdalovat od mé (naivní) představy víc. Flat white, který obvykle bývá ještě v menším kelímku než capuccino, byl v tomto případě servírován v kelímku s objemem přinejmenším půl litru. Na chvíli jsem se zasekla a nevěřícně těkala pohledem mezi slečnou a tím, co údajně mělo být střízlivé flat white. Když mi došlo, že je to vážně pro mě a ne pro Američana, co si sem odskočil na litrovou dávku kávové břečky, kafe jsem s nuceným úsměvem přijala.

Totiž, já jsem na sobě v posledních měsících vypozorovala, že když si objednám kafe servírovaný v takovým hektolitrovým objemu, kafe se mi zhnusí ještě dřív, než ho stihnu ochutnat. To se stalo i v tomto případě. Na druhou stranu jsem už za kafe zaplatila a úplně se mi nechtělo celý to vyhodit do nejbližšího koše. Pokrčila jsem rameny v náznaku "it is what it is" a vydala se k přístavu Nyhavn. Nasávala jsem místní atmosféru a společně s ní i to obrovský kafe. Když jsem zdolala tak polovinu kelímku, uvědomila jsem si, že mi vlastně kafe vůbec nechutná. Ne že by mi nechutnalo tohle specifický kafe, ale kafe obecně. Už několik posledních dní (možná i týdnů) jsem to pila spíš ze zvyku a taky trochu z předsudkové myšlenky 'jsem letuška, kofein by tedy měl být nedílnou součástí mého dne'. A tak jsem popošla k nejbližšímu koši a zbytek kafe vyhodila. Tam a tehdy jsem se taky rozhodla, že si dám od kafe pořádný detox.

V tom období zrovna probíhal nejdůležitější měsíc v muslimské kultuře, a to svátek zvaný Ramadán, jeden z pěti pilířů islámu. Během tohoto měsíce se muslimové postí od úsvitu až do západu slunce (s výjimkou dětí, těhotných žen a těch, kterým to zdraví nedovolí). O tomhle svátku jsem měla už předtím nějaký povědomí, ale poprvé jsem se s tím setkala právě až v Dubaji. Po celou dobu svátku jsem s obdivem pozorovala, jak se během celého dne Arabové zříkají nejen jídla, ale i vody. Přesně tak, během Ramadánu se postí od jídla i jakékoliv formy pití. Ještě víc jsem ale obdivovala tu crew, která to zvládala i během létání, to fakt klobouk dolů.

Z pohledu práce letušky byl tenhle svátek tím nejlepším obdobím, jaký jste mohli na palubě zažít. Jelikož se většina cestujících (záleží, do jaké destinace jste zrovna letěli) postila, ubyla nám práce se servírováním jídla a call belly se smrskly na minimum. Když pak nastal západ slunce, postící se pasažéři a crew ukončili svůj půst takzvaným Iftarem. Iftar je jídlo, kterým se prolomí celý den postění a tradičně se skládá z vody a datlí. Catering Emirates vždy v období Ramadánu chystal na palubu letadla pro cestující malé krabičky s datlemi. A těch se já nemohla nabažit. Byla to jediná chvíle, kdy jsem během letů ani pohledem nezavadila o všechny oříšky z first class, čokoládky z business class a ostatní dezerty. Ty datle byly bezkonkurenčně nejlepší, jaký jsem kdy ochutnala.

Byla to taky jediná doba, kdy se crew nehandrkovala o tom, kdo pracuje míň a kdo víc. Jakmile nastal čas půst ukončit, crew se odebrala dát si Iftar a my ostatní, co jsme půst nedrželi, jsme bez uštěpačných poznámek pobíhali po kabině a nosili jídlo těm pasažérům, kteří už dychtivě čekali na svůj Iftar. Celkově na sebe byli všichni milejší, v Dubaji se konala spousta akcí a oslav (samozřejmě vše až po západu slunce) a každý se s přívětivým úsměvem zdravil nebo loučil se slovy "Ramadan Kareem", což v překladu znamená něco jako ‘štědrý Ramadán’.

Právě v Kodani, při vyhazování toho kafe do koše, jsem se rozhodla, že i já přispěju svojí troškou k Ramadánu. Neplánovala jsem se teda vzdát ani jídla, ani vody, padlo to právě na konzumaci kávy. Vím, že to s tradičním půstem během Ramadánu není vůbec srovnatelný a ani bych si to nedovolila srovnat. Moje důvody spíš vycházely z přesycení se kávou a takové "očisty" od téhle kofeinové závislosti.

A tak jsem začala svůj mini Ramadán půst. Co z toho vzešlo? Moje peněženka mi poděkovala za ušetření několika desítek dirhamů. Žádný absťák se nedostavil (troufám si říct ani výkyvy nálad), maximálně občasný výkyvy energie, který ale po pár dnech zmizely. Dokázala jsem celý den v pohodě fungovat a přitom se na všechny stále usmívat (to považuju za největší vítězství). Spalo se mi pohádkově, ale to s touhle prací není těžký. Taky jsem se zařekla, že do budoucna přestanu navštěvovat známý kavárenský řetězce a raději strávím pár minut navíc hledáním malé lokální kavárničky, kde to kafčo budu mít sice vyzunklý za 10 minut, zato si ho vychutnám mnohem víc. A když pak Ramadán po měsíci skončil, já jsem si svůj půst ještě o pár dní prodloužila.

Tenhle článek je vlastně tak trochu výroční, protože počínaje dneškem začíná nový Ramadán. A já jsem si řekla, že je to ideální čas zavzpomínat na svůj vlastní půst, ale především sdílet něco málo o muslimské kultuře a pokusit se ji trochu přiblížit.

Tak Ramadan Kareem! 

Začti se do dalších příběhů