První zkušební lety nebo takzvané “supy flights” mám za sebou a dnes mě čeká můj první operační let. To znamená, že už se jen nebudu cpát jídlem v první třídě a vyděšeně utíkat do kuchyňky když se mě pasažér na něco zeptá. Vůbec nevím, co od prvního letu čekat (a co by ostatní měli čekat ode mě), ale upřímně se tím nějak nestresuju, protože moje myšlenky se ubírají jen na čekající postel v hotelovým pokoji.
Oba dva supy flights byly úžasný. Supy flights máme vždy dva: jeden na B777 a druhý na A380. Jako úplně první let jsem vyfasovala turnaround do Istanbulu (posádka letí tam a zase hned zpět do Dubaje) a druhý layover v Dusseldorfu (posádka zůstává v destinaci). Crew na obou letech byla skvělá, všichni mě celou cestu zásobovali jídlem, jako bych měla jíst naposledy v životě (i když je pravda, že to bylo snad naposledy, kdy jsem se na letu najedla v klidu). Nevím, jak je to u jiných aerolinek, ale v Emirates platí takové nepsané pravidlo, že nová crew se na supy letech zásadně rozmazluje. Od již zmíněného přejídání v economy třídě až po první třídu, přes focení se v salónku pro první a business třídu až po privilegium sedět v kokpitu při odletu i příletu. A když máte štěstí na kapitána, dovolí vám udělat si i fotku přímo z kokpitu.
Z mých supy flights mi rozhodně zůstal v paměti CSV (nadřízený), což byl nejvíc v pohodě týpek a navíc jsme sdíleli společný nadšení pro vánoční trhy a jak tohle uslyším někoho říct, je mi hned jasný, že si budeme notovat. Navíc mi udělal fotku na svůj iphone v salónku a za to ho pasuju na největšího kabrňáka.
Dusseldorf mě sám o sobě nějak zvlášť nenadchnul (včetně vánočních trhů, na který jsem se po 3 měsících v Dubaji těšila úplně stejně jako malý děti na Ježíška). Za to mě naprosto uchvátila hotelová snídaně, kde jsem si pořádně pošmákla. Ani to laktózový cappuccino z automatu nezatočilo s mým žaludkem, což považuju za velký úspěch.
A ještě jedna perlička na konec, než si budu muset nasadit klobouček a nějakým způsobem si elegantně obvázat závoj kolem krku.
Jako správná cestovatelka jsem chtěla být připravená na všechny možný i nemožný scénáře a vyměnit si peníze na korejský won. Tak jsem si to naštrádovala k bankomatu před bydlením s umýslem vybrat si hotovost. Akorát si asi ten bankomat řekl, že hotovost v Korei nebudu potřebovat a vlastně i platební karta bude zbytečná. Když jsem si totiž chtěla vybrat hotovost z bankomatu, tak nějak se stalo, že mi tu kartu sežral a odmítal ji vrátit. Údajně jsem totiž zadala třikrát špatně PIN, o kterým jsem ani nevěděla, že ho mám. A to se prosím pěkně stalo pár hodin předtím, než jsem si tady sedla ve svým pokoji připravená odletět na druhou stranu zeměkoule. No, teď už tak připravená vlastně ne. Takže jsem tak trochu bez hotovosti, bez karty a tak trochu hodně v p*deli. :D
Pokud hledáte pár tipů na to, jak si zkomplikovat život, já jsem rozhodně ten člověk, na kterýho se obrátit. Tak vzhůru do oblak!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.