Poslední touchdown

Stojím na nástupišti hlavního nádraží ve Vídni, nepřítomně koukám před sebe a zabalená v ubohým podzimním kabátu se snažím co nejhlouběji schovat do šály. Tentokrát mě nečeká ani layover ve Vídni, ani kratší dovolená v Brně. Ne, přistála jsem, nadobro. Absolvovala jsem svůj poslední "touchdown" s Emirates.

Celou tu dobu mi to nedocházelo. Skutečnost na mě dolehla společně s tvrdým dosedem kol letadla na přistávací dráhu a hlášením kapitána do mikrofonu "Welcome to Vienna, ladies and gentlemen". Do té doby jsem si nic nepřipouštěla a udržovala si dobrou náladu (pravda, trochu umocněnou několika pivy během letu). Ta mě v tu chvíli ale jako lusknutím prstů opustila a já jen s prázdným výrazem koukala z letadlového okýnka a zmítala se ve směsi tisíce pocitů a zároveň jsem necítila vůbec nic. 

Už to nebyl jen plán, o kterém jsme se doma bavili a kterého jsem se svým způsobem nemohla dočkat, ale realita. Krutá realita. Protože i když mám v Brně lidi, které miluji a za kterými jsem se chtěla vrátit, zároveň jsem opouštěla ty, kteří mi v Dubaji přirostli k srdci. Hlavně jsem ale opustila práci, o které jsem snila už jako malá holka. Opustila jsem možnost podívat se i do tří zemí během jednoho týdne. Opustila jsem světově známou firmu, jejíž uniformu jsem se vždy snažila nosit s pýchou. A i když se po několika měsících z jejího oblékání stala trochu rutina, cítila jsem hrdost pokaždé, co jsem si nasazovala červený klobouček. Opustila jsem Dubaj, kterou jsem si sice nedokázala zamilovat natolik, abych si v ní představila celý svůj život, ale přesto jsem se v ní začala cítit jako doma. Především jsem ale opustila svůj (dětský) sen. 

A proto, když jsem pak stála na vídeňském nádraží, nedokázala jsem s úsměvem nastoupit do vlaku, který mě měl odvézt zpět domů, do Brna. Poprvé se mi mihla hlavou myšlenka 'co když budu nenávidět vše, co na mě doma čeká?'. Přijíždějící vlak se skřípěním zastavil, já do něj mlčky nastoupila a po pár minutách, ukolíbaná pravidelným drncáním vagonu, jsem usnula.

Zdálo se mi o posledním roce v Emirates. O těžkých začátcích, o samotě, které jsem musela čelit, o pochybách o sobě samé, které se objevily vždy, když jsem to nejmíň čekala a potřebovala. Zdálo se mi o tom, jak jsem své zdraví dohnala až na pokraj sil a jak jsem po každém letu musela posbírat kousíčky sebe a slepit je zpět dohromady. O tom, jak často jsem si musela nasazovat masku, ať už před ostatními z crew, před pasažéry a často i před sebou. Snila jsem taky ale o nenahraditelných chvílích plných smíchu, o probdělých nocích, kdy pasažéři spali a my si krátili čas děláním vylomenin v galley, o skleničkách vypitého prosecca, které jsme s mojí nejlepší kamarádkou Kato vyprázdnily, o slzách i úsměvech, které jsme nad nimi sdílely, o úžasných zážitcích, když jsem poznávala nové destinace a nové lidi, kteří zasáhli do mého života mnohem víc, než bych čekala. Nechala jsem si zdát o procestovaných hodinách strávených v letadle, vlaku nebo autobuse, o nespočetným nanesení červené rtěnky, o situacích, které mě dostaly na pokraj nervů a o počtu úsměvů, které jsem sdílela s naprostými cizinci. O mé nedočkavosti, když jsem každou minutu kontrolovala nový roster a o mém nadšení, které mě naprosto pohltilo, když jsem zjistila, že se podívám do své vysněné destinace. O hodinách prosezených na jumpseatu, kdy jsem si čas zkracovala přemýšlením o tom, jak moc mi chybí rodina a kamarádi v Česku, o zdánlivě nekonečných minutách strávených pozorováním hvězdného stropu letadla, který mě fascinoval nehledě na to, jak dlouho jsem se na něj dívala. Ten strop letadla připomínající hvězdné nebe se mi navždy otiskl do paměti. Vždy mi připomněl, abych byla vděčná za to, kde jsem, co dělám a že i když se můžu cítit osamocená, někde na mě čekají lidi, kteří mě mají upřímně rádi. Tato myšlenka mi byla při letech (i tenkrát při snu ve vlaku) velkou útěchou, protože jsem se měla za čím vrátit. I přesto jsem se cítila jako kdybych opouštěla velkou část sebe.

Je to ale tak, jak napsala bývalá letuška Emirates Petra Jirglová ve své knížce Letuška z economy aneb co na Instagramu neuvidíte; 'Ono opravdu všechno blejskavý, luxusní a úžasný vždycky zas tak úžasný není. Všechno má pro a proti, a ačkoli se tohle může zdát jako dream job, má hodně velký mínusy. Všechna ta samota, nepravidelný režim, pořád nový lidi, daleko od rodiny, od kluka, od opravdovejch kamarádů... Platíte hodně velkou daň za to procestovat celej svět. Jste unavený, otrávený, všechny nesnášíte a je vám líto, že všechnu tu nádheru nemůžete sdílet s tím druhým.'

Od té doby, co jsem skončila v Emirates, se mě snad každý zeptal "A nebude ti cestování chybět?" Já jen s úsměvem odpovídám "Právě naopak. Já teď cestovat začnu. Na tak dlouho, jak budu chtít a s lidmi, které mám opravdu ráda." Co mi naopak bude chybět jsou teplé večery i v prosinci, večerní posezení s Kato, pláž s mořem 20 minut od bytu i ten pocit, když jsem si nasazovala Emirates klobouček na hlavu a upravovala závoj kolem krku. On si ale člověk časem vzpomíná jen na to dobré a ty negativa časem zatlačí hluboko do paměti. Já doufám, že si budu pamatovat obojí, abych si vždy připomněla, co vše jsem během létání jako Emirates letuška zažila, ale taky to, proč jsem se rozhodla vrátit.

Začti se do dalších příběhů