Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
Na tento let jsem se hodně těšila. Austrálie je po Itálii mojí nejoblíbenější destinací, a jak jsem už prohlásila v tomto článku, dlouhé roky to taky byla moje vysněná destinace. Brisbane se mělo stát třetím městem, které v Austrálii navštívím, hned po Melbourne a Perthu.
Lety do Austrálie se mezi letuškami netěšily zrovna velké oblibě, především kvůli zmíněné délce letu a taky velkýmu časovýmu rozdílu, který může čítat až 7 hodin. Odlety z Dubaje jsou většinou dopoledne, takže do Austrálie přiletíte další den ráno. Co to pro nás letušky znamená? Podle dubajského času máte právě noc, nabízí se tedy dvě možnosti; buď půjdete spát hned po příchodu na hotel a tím pohřbíte celý den možných australských zážitků v útrobách postele, nebo si můžete střihnout 24 hodinovku, na spánek se vykašlat a jít rovnou prozkoumávat město. Já jsem byla takový nadšenec (i když někdo by spíš řekl šílenec), že jsem okamžitě po otevření dveří hotelovýho pokoje shodila společně s uniformou i make up, dala si rychlou sprchu a vyrazila ven. A pokaždé se mi to vyplatilo!
Ale to teď předbíhám, zpět k neopakovatelnému letu. Na briefing jsem oproti ostatním došla v dobré náladě. Kdybyste se mě zeptali, jaká byla crew, jen bych pokrčila rameny, protože už je to pár měsíců a všechny letušky se mi v té změti červených rtěnek slily do jedné osoby. Briefing proběhl jako obvykle a než jsem se nadála, už jsem stála uprostřed palubní kabiny s kloboučkem i úsměvem na tváři a čekala na první příchozí pasažéry. K mé "radosti" byla v mé části kabiny i maminka s malým dítětem, hádám tak dvouletým (mým odhadům ale moc nevěřte, v mých očích jsou všem malým dětem dva roky). Maminka vypadala, že je z letu trochu nesvá, tak jsem se na ni usmála s výrazem říkajícím "kdybyste cokoliv potřebovala, stačí říct". Co už ale z mého obličeje asi nevyčetla byl dodatek "neříkej ale mně, protože já ti s tím děckem nepomůžu".
Uběhlo několik minut, všichni pasažéři už nastoupili do letadla a seděli na svém místě, jen ten dvouletej kluk stál na sedadle a nechtěl se posadit. Zdálo se, že si s ním jeho mamka neví rady, až se mi jí nakonec zželelo a vydala jsem jí vstříc na pomoc. Nasadila jsem, co jsem pokládala, za svůj nejvlídnější výraz a se špetkou autority v hlase jsem tomu klučinovi řekla "Musíš se teď posadit, kapitán vylítne s letadlem do vzduchu!". Ten kluk se na mě podíval, pevně se svýma očima zasekl v mých a s pohrdavým hlasem (a mnohem víc autoritativnějším, než ten můj) na mě vyštěkl "Fu*k you!". A pak se mi lidi diví, proč nemám děti zrovna v oblibě. V šoku jsem vytřeštila oči a pohledem sklouzla z kluka na jeho matku. Ta se podle jejího výrazu propadala hanbou do země a kdyby mohla, nejraději by vyskočila z letadla okýnkem hned vedle ní. Ale nezdálo se, že by měla v úmyslu ho okřiknout, tak jsem si jen pro sebe zamumlala "okej, na tohle nemám nervy", otočila se na podpatku a nechala matku i s jejím malým satanem na pospas. Ať si klidně lítá po kabině sem a tam, až nastanou turbulence, mně je to jedno.
Vzlet se obešel bez dalších dramat a navzdory mému kapánek škodolibému zbožnému přání ten kluk seděl jak zařezanej na sedačce po celou dobu stoupání. Uběhly tři hodiny letu, během kterých jsme dokončili první ze tří servisů, a část crew se odebrala do letuškovské "lóže" ke spánku. My, zbytek crew, kteří si na svoji dávku odpočinku teprve museli počkat, jsme zatím hlídali kabinu, plnili drobný požadavky pasažérů a čas si krátili tlacháním v kuchyňce. Zrovna jsem takto stála s jednou z crew a bavily jsme se o Brisbane a nadcházejícím layoveru, když vtom se zpoza závěsu vynořila malá babička. Rozhlížela se kolem a vypadala trochu zmateně, a tak jsme jí jako správné letušky nabídly svoji pomoc. Hned jsme ale narazily na problém, jelikož milá babička na nás začala mluvit pouze německy.
Na většině letů se podaří najít mezi crew někoho, kdo mluví danou řečí. Přece jen bývá na jednom letu minimálně 10 letušek, každá pochází z jiné země a ke svému rodnému jazyku navíc ovládá minimálně ještě jeden jazyk navíc. Ve výsledku se tak počet mluvených jazyků na palubě letadla může vyšplhat i na 15. A to mluvím o tom menším letadle, Boeingu 777. Bohužel ale polovina crew zrovna spala, já jsem měla naposledy němčinu na střední a pamatovala jsem si maximálně tak 'Ich weiß nicht' a druhá letuška na tom nebyla o moc líp; ta se k němčině přiblížila nejvíc skrze jejího dědečka, který německy mluvil. Ten tady ale nebyl, takže nám to moc užitečný nebylo.
Po pár pokusech, kdy jsme se babičku snažily navést na angličtinu nebo francouzštinu (kterou ovládala ta letuška), jsme se nakonec uchýlily k řeči, které rozumí všichni na světě, bez ohledu na to, odkud pochází; dorozumívání pomocí rukou a nohou. Babča začínala být dost frustrovaná, protože jsme nevěděly, co chce, a tak jsme (ve snaze si navzájem porozumět) ukazovaly na jídlo a přitom naznačovaly rukama, že jíme. Naštvaně vrtěla hlavou ze strany na stranu a dál něco mluvila německy. Tak jsme zkusily ukázat na vodu, jestli nemá žízeň. Ne? A co záchod? Taky ne? Tak možná deka nebo polštář na spaní? Ani to ne? Už nám docházely nápady, co bychom jí nabídly, až babčino rozladění dosáhlo bodu, kdy nám začala nadávat a mávat na nás rukama ve znamení 'Vy jste úplně neschopný!' (tomuto jsem rozuměla dost dobře i bez německýho slovníčku). Pár minut nás takto hubovala německýma nadávkama, ale jediný, na co jsme se zmohly, bylo na ni s beznadějným výrazem koukat. Nakonec to vzdala a odešla, já s druhou letuškou jsme se na sebe podívaly a po chvilce rozvahy, jestli máme být uražený nebo ne, jsme se rozesmály. Než jsme se ale stačily pořádně vzpamatovat, babča se znovu objevila v kuchyňce a opět se snažila nám vysvětlit, co chce. Ne, že bychom se za ty dvě minuty stihly naučit německy, takže jsme na ni dál upínaly nechápavý výraz. To asi babču rozpálilo už úplně doběla, protože smršť nadávek se ještě zintenzívněla, i když jí to stále nebylo nic platný. Prostě ostřejší babička, než se na první pohled zdálo.
Zbytek letu už probíhal normálně, já jsem se dočkala i svýho spánku a pak už nastal čas na přípravu k přistání. To znamenalo úklid a zajištění všech věcí, který by mohly po kabině poletovat, vysbírat deky a sluchátka od cestujících a zkontrolovat, jestli se někdo nezapomněl na záchodě. Se vším jsme začali včas, přesně podle příručky (ano, i toto je zahrnuto ve výuce během tréninku), když v tom přišel CSV s tím, že máme shortcut (ve volným překladu zkrácenou cestu doletu) a vlastně už teď bychom měli sedět na jumpseatu připoutaní. To bylo celkem blbý, protože dokud nesedí všichni pasažéři včetně crew na svým sedadle, flight crew nemůže zahájit sestup na cílové letiště. Takže jsme všichni začali pobíhat po letadle a spíš než 'sbírali' deky a sluchátka od pasažérů, jsme jim je rvali z ruky. Galley operator zase náhodně házel všechny věci do skříněk. Na cestující to buď muselo působit dojmem, že jsme extrémně pracovitý tým, anebo že přišla nějaká pohroma a my každou chvílí spadneme. Hned vedle brisbanskýho letiště.
Všechno jsme nakonec stihli poklidit a já se řítila uličkou přes kabinu ke svýmu jumpseatu jako střelená. Tvrdě jsem dosedla na svoje místo a pán, který seděl naproti mně, se na mě podíval jako na blázna, který si spletl svěrací kazajku s uniformou Emirates letušky. Kam se poděla ta elegance Emirates crew teď, hmm? Já jsem na sobě ale nedala nic znát, uhladila si rozlítaný vlasy a s vážným výrazem se zapásala. A potom...jsem dalších 40 minut seděla a čekala, až konečně přistaneme. Takže ten chaos byl naprosto zbytečnej a mohl znamenat jen dvě věci; buď jsme ten shortcut nakonec nedostali, nebo si z nás CSV utahoval a jen si chtěl konec letu zpříjemnit. :D
Jak říkám, lety do Austrálie bývají samy o sobě zážitkem a vzpomínky si vytvoříte ještě předtím, než doletíte do cílové destinace. Ale layover v Brisbane mi byl velkou kompenzací! Důkazem jsou mi tyto fotky.
"Příště si vážně rozmyslím, jestli poletím multisektor." To byla moje slova po návratu z letu přes Austrálii. Proto jsem si rozhodnutí, zda podniknu týdenní cestu do střední Ameriky se zastávkou v Evropě pořádně nechala projít hlavou. Závěr? Nemůžu si nechat utéct příležitost podívat se do temperamentního Španělska a Mexika!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.