I proto jsem se na let na Maledivy nějak zvlášť netěšila. Teď si možná říkáte "páni, ta se ale má, letět na Maledivy a ještě za to dostat zaplaceno, to je ale život". Tak to vás můžu hned uklidnit, protože to byl pouze turaround (let tam a hned zase zpět) a ještě k tomu noční let. V hlavě jsem si hýčkala jen představu mé opuštěné postele.
Z letu jsem se vrátila asi ve dvě odpoledne a vzhledem k prázdnému stavu mé ledničky jsem se pochlapila a šla nakoupit. Po tom, co jsem omylem vrazila do jednoho pána a na každej produkt ve svým košíku zírala 10 minut ve snaze najít čárový kód (ano, velice chytře jsem šla k samooblužné pokladně) jsem zhodnotila, že bych se měla vrátit na pokoj, zavrtat se hluboko do peřin postele a v rámci bezpečnosti lidí okolo mě už nevylézt.
V plánu na ten den bylo už jen volání s přítelem a společně strávenej večer u hororu. Jelikož byly teprve 4 odpoledne (v Česku 1), řekla jsem si, že si na chvíli schrupnu, než bude v Česku čas na popracovní padla. Hezky jsem se zachumlala do peřin, zavřela oči…a vzbudila jsem se další den v 8 hodin ráno. :D To nakupovací fiasko mi asi mělo napovědět, že moje tělo fakt potřebovalo vydatnej, ničím nerušenej spánek, kterej jsem mu taky po propařeným Silvestru dopřála (o tom více v příštím článku). Jen s týdenním zpožděním.
Rozhodně jsem se ale probudila odpočatá, s dobrým pocitem a taky…s pěkně opuchlým a červeným okem. Moc dobře to nevypadalo, asi něco mezi lehčí výměnou názorů před pochybným barem a nevinným štípnutím od vosy, který se proměnilo v alergickou reakci. Jestli si pamatujete scénku z Harryho Pottera, kdy Hermiona uvedla na Harryho žihadlové zaklínadlo a mu opuchl celej obličej, tak nějak podobně jsem vypadala já, jen u mě zaklínadlo zasáhlo pouze oko.
Další let mě čekal hned příští den ráno a to oko vypadalo fakt hrozně. Prvně jsem se trochu vyděsila, ale přece jen jsem zachovala chladnou hlavu a jako soběstačná, sebevědomá a samostatně žijící žena jsem hned volala mamce, aby mi dala svůj profesionální lékařský posudek.
Ta mi s ležérním klidem řekla, že mi asi jen nafoukalo do oka a že to určitě nic nebude, ale ať si i tak raději zajdu na kliniku, kterou máme v rámci Emirates k dispozici. Tak jsem se trochu uklidnila a posilněná snídaní utíkala na kliniku.
V ordinaci mě s přátelským úsměvem přivítala jedna ze sester na recepci. Její výraz se ale obrátil z vřelýho úsměvu na vážnej úšklebek jakmile zjistila, že nejsem objednaná. Hned mě začala důležitě poučovat, že teda jako ‘walk-ins’ nedělají a s tónem, kterej naznačoval, že mi dělá obrovskou službu mi oznámila, že má volný místo na 12 hodinu. Její sdělení mi teda přišlo dost divný. Co když se stane něco fakt vážnýho, třeba budu mít otřes mozku (podle mých předešlých lěkařských záznamů jsem na tenhle úraz specialista) nebo otevřenou zlomeninu? To mi jako řeknou “no ale slečno, my walk-ins neděláme, musíte být objednaná, to si teď budete muset počkat až pan doktor bude mít volno.” To bych měla sedět v čekárně dokud bych nepřišla na řadu a mezitím tam klidně i omdlela?
Každopádně jsem si tentokrát počkala a za dvě hodinky už jsem seděla na židli u moc milýho pana doktora. Kterej teda rázem přestal být milej, když mi oznámil, že mám v oku zánět a do Paříže bohužel nepoletím. A že tu infekci nebo zánět, co já vím, (podle mě ani on to sám pořádně nevěděl) jsem si přivodila já sama z make-upu.
Já jsem na něj chvíli tupě zírala a už už jsem chtěla odpovědět "Takže kvůli těm serepetičkám, co si vlastně ani na obličej patlat nechci, ale bohužel musím, nepojedu do Paříže?" Sice jsem už v Paříži jednou byla, ale celkem jsem se těšila, jak se přecpu na hotelové snídani a v nějaké super chic kavárničce si dám capuccino a crossaint a budu provozovat 'people watching', což je v mým překladu naprosto objektivní a nezaujatý posuzování každičkýho člověka, co projde kolem.
Naštěstí jsem pro jednou dokázala udržet jazyk za zuby a to moudro si nechala pro sebe. Místo toho jsem jen pokrčila rameny na znamení 'co se dá holt dělat', sebrala mastičku, která, jak doufám, do příštího letu zabere, protože na tu Srí Lanku už poletím!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.