Všichni moc dobře známe ty ohraný fráze, který narozeniny přináší. Ať už mi řeknete kterýkoliv klišé, já si narozeniny vcelku užívám. V posledních letech jsem dokonce tyto radovánky rozšířila na celý týden, jelikož mi jeden den přišel málo. Rozhodně jsem si ale nikdy nepředstavovala, že se moje narozeninová oslava vznese až do tak závratných výšek.
Vánoce jsem oslavila napůl v limbu ve svým pokoji v Dubaji a napůl na nočním letu do Bangkoku. Narozeniny mi ale měly vyjít časově mnohem lépe. Část jsem strávila v Česku, část na letu do Dubaje a poslední část přímo v Dubaji. Nejvíc jsem se těšila na tu část v Česku, protože většinu 24 hodinovýho layoveru jsem strávila s přítelem. Naplánovali jsme si společný večer u nás doma a pomalý ráno se snídaní. Nakonec to dopadlo ještě lépe, než jsem doufala.
První narozeninový překvápko mě čekalo rovnou na letišti ve Vídni. Unavená po 6 hodinovým letu jsem cupitala s příručákem v ruce k našemu autu. S napůl zalepenýma očima jsem otevřela zadní kufr a tam na mě čekaly tři žluté růže včetně narozeninovýho přání. A bylo rozhodnuto. Od té doby jsem byla celou dobu dojatá a vláčná jako sušenka.
Ráno jsme loučili s myšlenkou, že toho společného času bylo žalostně málo. Ale ono ho nikdy nebylo dost…
Abych se trochu rozptýlila, tak mě mamka vytáhla na oběd, kde jsme prodrbaly všechny známý a podle mě z toho začala škytat půlka Brna. Z obědu jsem běžela na dezert ke kamarádce, kterou jsem neviděla od té doby, co jsem odletěla poprvé do Dubaje. Návštěvu jsem si nechtěla nechat ujít nejen kvůli tomu, že jsme se už 6 měsíců neviděly, ale hlavně pro to, že ona byla jedna z mála, která mě v mém snu stát se letuškou Emirates vždy podporovala. K pořádné oslavě (a našim už zaběhlým večerním dýchánkům) nám chyběla jen láhev vína. Pro každou jedna, samozřejmě.
Dřív, než jsem se nadála, bylo na čase jet zpět do Vídně, odkud jsem měla operovat let do Dubaje. Takto poklidně probíhala první ze tří polovin mých narozenin (já vím, nedává to vůbec smysl, ale mám narozeniny, tak mi dopřejte trochu těch oxymoronů). To největší z mých narozeninových překvapení mělo teprve přijít.
Zpět do Dubaje jsme letěli přes noc, což mi zas tak nevadilo, protože to znamenalo klid a ticho v kabině po většinu letu. Po servisu jsme společně s další crew Safou uklízely kuchyňku, když se jen tak mezi skládáním prázdných flašek od vína zeptala, kolik je vlastně hodin. Odpověděla jsem lhostejným hlasem, že je 3:15 v noci (to není upoutávka na horor, ale na největší narozeninový překvapení).
Jako reakci na moji odpověď se mi dostaly rozzářený oči a úsměv od ucha k uchu s nadšeným výkřikem "It's my birthday already!"
Já na ni vyvalila oči a zeptala se "Počkej, to jako vážně? Ty máš narozeniny 22. dubna? Jakože dnes?"
Ona horečnatě přikyvovala na znamení 'ano, mám’.
Já nadšeně vykřikla "Já mám dneska taky narozeniny!"
Uprostřed té kuchyňky, o čtvrt na čtyři v noci, mezi klidně dřímajícími pasažéry, jsme si doslova padly do náruče a poskakovaly dokola jako puberťačky. Omlouvám se všem cestujícím, kteří toto byť chvilkové, tak bujaré veselí zaslechli. Jaká je ale šance, že crew, se kterou pracujete vedle sebe, má narozeniny v ten samý den jako vy? A ještě k tomu bydlí ve stejným domě v Dubaji jako já!
Do toho našeho jančení přišla purserka a než nás stihla okřiknout, co to jako vyvádíme, my na ni vychrlily, co jsme právě zjistily a dožadovaly se potvrzení našeho přesvědčení, jak je to úžasný.
Ona na nás chvíli koukala a pak zaskočeně řekla "That's amazing!". Rovnou se i zeptala, jestli chceme nějaký jídlo z business třídy, že tam toho spousta zbyla a kdyby ano, zavolá jim, ať ví, že dojdeme. Tak jsme si to nasměrovaly do business class, obě nabitý takovou energií, že bychom zvládly i let do Austrálie. V kuchyňce bussinesu jsme dostaly hory jídla a purserka tomu dala ještě třešničku na dortu, když nám nabídla, že si to můžeme sníst v first class (ne vedle spících lidí, samozřejmě, první třída byla úplně prázdná). Parádička! Mohlo to být ještě lepší? Mohlo!
Purserka nás odvedla přes kabinu až do kuchyňky první třídy, kde na mě i Safu čekal tác s dezertem a drinkem (k mému zklamání nealkoholickým). Vedle sebe stáli oba dva CSV (vedoucí), crew z první třídy a když se k nim do řady přidala i purserka, začali nám zpívat 'happy birthday to you'. Tak to mě už úplně posadilo na zadek. Až do první třídy! A tak se stalo, že jsme se Safou měly královskou hostinu o půl 4 ráno v první třídě ve 30 000 stopách nad mořem.
Z mých narozeninových radovánek zbývala už jen poslední, tedy třetí část narozenin. Kdybych byla v Česku, tak bych večer nejspíš strávila se skleničkou (tak dobře, láhví) prosecca. Jelikož jsem se ale nacházela zpět v Emirátech, kde je alkohol trochu složitější sehnat, rozhodla jsem se pro něco jinýho. Navíc jsem měla další den ráno let do Londýna a musela jsem se pořádně vyspat.
Moje doposud juchající rozpoložení mi zkazilo zjištění, že těch pár kamarádek, co jsem v Dubaji měla, zrovna někde létají, a tak to vypadalo, že svůj narozeninový den strávím sama v Dubaji. Ale co už, s touhle prací s tím musí člověk počítat. Udělala jsem si tedy i tak fajn program na celý den. Nejdřív si zajdu na dobrý kafe a dortík, přes den se budu flákat u střešního bazénu a večer si zajdu na retro disko zážitek s bruslemi s nadějí, že se na tom konečně naučím jezdit.
Naštěstí můj narozeninový andělíček strážníček stál i tentokrát při mně a na poslední chvíli (přesněji v 6 hodin ráno v autobuse po cestě z letiště) jsem zvládla ukecat kamarádku Dziyanu, aby se ke mně přidala na retro bruslení.
Vyspaná 'do krásy' jsem se vzbudila ve 3 hodiny odpoledne, hodila do žaludku nízkokalorický oběd a šla si užít vysokokalorický dortík. Ten jsem si užívala tak líbezně dlouho, že jsem pak musela rychle běžet zpět domů a nachystat svoje retro ponožky na další jízdu. S Dziyanou jsme se sešly kousek od roller skateringu a společně dojely až na místo.
Neohroženě jsme si zavázaly brusle a s pomocí chytání se každýho madla, kliky, nebo skříňky 'dojely' až na ring. Musím říct, že Dziyana to vzala opravdu bojovně a kvůli mně překonala i strach z bruslení. Mezitím, co ona pajdala od rohu k rohu, já jsem si každé kolečko bruslila jako pán a ani jedinkrát nezakopla. Prostě jsem si tam švihala jednu piruetu za druhou a všech pět lidí, co tam s námi byli, jen valili oči.
Dělám si srandu. Pajdala jsem si to přesně o chlup líp než Dziyana a prosila svýho narozeninovýho andělíčka strážníčka, ať si před těmi pěti lidmi nenatluču zadek. Naštěstí jsme to ustáli (já, můj zadek i Dziyana) a dost si to užili.
Celý večer jsme s Dziyanou zakončily lehčí večeří. Dziyana byla dokonce tak hodná, že mě na ten slaný croissant pozvala, když číšník vystavil jen jeden účet a naklikal na platebním terminálu celkovou částku, místo aby ji rozdělil. Anebo to možná udělal schválně, protože věděl, že slavím a chtěl mi ten den udělat ještě hezčí.
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.