Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
Naše pracovní náplň zahrnuje spoustu úkonů a vrcholem našich povinností není pouze otázka "chicken or beef?". Taky už vůbec nechodíme do práce vždy s nadšením, které potom (více méně) vidíte na palubě letadla. Často je to jen maska, kterou si nasazujeme, aby cestující měli hezký začátek nebo konec dovolené.
Taky za závěsy galley se toho děje mnohem víc, než nejspíš tušíte. Většinu času tam panuje chaos (divili byste se, jak snadno můžete nacpat pět lidí do prostoru 1x3 metry a přitom být schopni normálně pracovat), navazují se nová přátelství, ale taky pomlouvají ostatní crew i pasažéři (vsadím se, že minimálně jednou jste mezi nimi byli i vy).
Nejprve bych ráda poukázala na to, jaký zápřah pro naše tělo tenhle job je. Během prvních tří měsíců lítání jsem stihla dostat otravu jídlem, dvakrát zánět v oku (nebo alergickou reakci - záleží, jakýho doktora se zrovna zeptáte) a na pár dní kompletně přijít o hlas. Podle mě slušná sbírka na čtvrt roku.
Spánek se opravdu stane tou nejdůležitější prioritou. Když zrovna nespím, tak o spaní přemýšlím a jen odpočítávám hodiny, kdy konečně budu moct položit hlavu na polštář. Pokud jste přemýšleli, jak vypadá život běžné letušky v Dubaji, nejspíš jste si v hlavě malovali idylickou představu o tom, jak každý den někam vyráží, jednou týdně si odskočí na párty na jachtu a v mezičase přemýšlí, do jaké 'posh' restaurace zajít dřív. Realita? 70 % volného času tvoří právě spánek. Jednou jsem zvládla spát 16 hodin v kuse, jindy jsem zase roztáhla závěsy a zjistila, že je 7 hodin večer; pokrčila jsem rameny, najedla se a šla zase spát. Zbylých 30 % se úměrně dělí na přebalování kufru, uklízení, sebepéči a když se poštěstí, i vaření. Až na konci seznamu najdete ten dubajský život na vysoké noze. Na layoverech potom nastává dilema. Tam je buď, anebo - buď zůstanete na hotelu, budete dohánět nedospalé hodiny, anebo vyrazíte ven objevovat. Samozřejmě, ty fotky z layoverů vypadají pohádkově, ale ve velké většině případů je to právě na úkor spánku.
Další věc, kterou vám veřejně žádná crew nepřizná je, jak se v téhle práci často cítíte osamoceně. Teď si možná říkáte, že to nedává vůbec smysl, když práce letušky je práce s lidmi v té nejvýstižnější podobě. Jasně, denně potkáte stovky lidí, společně s dalšími crew se dáte do řeči a strávíte spolu několik hodin na layoveru. Ale po příletu do Dubaje si řeknete "Bye, užívej si dál lítání a měj hezkej život!" a to je s největší pravděpodobností naposledy, co jste je viděli. A jste opět sami. A co těch pár přátel, které jste si během training collage udělali? Tak ti lítají všude možně po světě zrovinka v ty dny, kdy jste v Dubaji. Nebo jste tak unavení, že ten jeden den volna mezi lety raději věnujete spánku, než utužování sociálních vztahů.
Další perličkou je, že vám to úplně rozhodí stravovací návyky. Snídaně ve 4 ráno? Žádný problém! Na nočním letu už kafe nezabírá, tak sáhnete po těch výborných malých čokoládičkách v business třídě? Sem s nimi! Přejíst se na hotelové snídani, protože všechno vypadá tak dobře? Hell yeah! Nebo ochutnávat místní kuchyni, i když z toho občas dostanete již zmiňovanou otravu jídlem? I tak to za to stálo! (nestálo). A pak nad sebou kroutíte hlavou a dumáte, jak je možný, že je vám ta sukně nějaká uplejší.
Tak, tady to máte, práce letušky bez filtru. Skutečnosti, které jsou tak trochu veřejným tajemstvím, ale v marketingových reklamách ani popisu práce je nenajdete. Nedivím se, kdo by to pak dělal. Pravda je taková, že si člověk musí stanovit priority, jako zdraví, spánek a zdravý životní styl, aby tuhle práci zvládl ukočírovat dlouhodobě. I tak smekám před všemi Emirates crew, kteří oslavili své desetileté výročí, nebo i vyšší.
Pointa tohoto článku nebylo jen si postěžovat na práci letušky (kterou jsem si vysnila, haha), ale taky požádat, že až příště uvidíte letušku, která ten den třeba není úplně nejmilejší osoba pod sluncem, nemějte jí to za zlý. Zkuste se zamyslet, co vše musí zvládnout a strávit, aby došla na ten let odpočatá, usměvavá a připravená všem pomoci. Protože vstávat ve dvě v noci a chodit spát v sedm ráno 10x do měsíce není sranda. Je to opravdu setsakramenská dřina.
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.