"Příště si vážně rozmyslím, jestli poletím multisektor." To byla moje slova po návratu z letu přes Austrálii. Proto jsem si rozhodnutí, zda podniknu týdenní cestu do střední Ameriky se zastávkou v Evropě pořádně nechala projít hlavou. Závěr? Nemůžu si nechat utéct příležitost podívat se do temperamentního Španělska a Mexika!
Na rozdíl od letu do Sydney a Christchurch jsem tento multisektor nemusela vyhlížet na svém rosteru tak dlouho. Stačilo si jen počkat tu správnou chvíli a o let si zažádat. Svoji cestu na druhou stranu zeměkoule jsem započala 8. října a do Dubaje se vrátila 14. října.
První, v co při tak dlouhých letech doufáte je, aby vaše crew byla pohodová, protože nechcete strávit týden s lidmi, kteří vám lezou na nervy. Už první moment během briefingu nám všem bylo jasný, že budeme skvělý tým, od zkušené purserky až po nejnovější letuškou v economy. Byl to jeden z těch letů, kdy máte pocit, že jste se vydali na výlet s opravdovými kamarády.
První layover se konal v Barceloně. Do jejích ulic jsem vyrazila společně se třemi dalšími letuškami. Hlavní město Katalánska s sebou nese spoustu přívlastků; plná turistů, předražená, přeceňovaná, s věčně nedostavěnou Sagradou Famíliou. Pro mě byla sice přelidněná, ale zato opravdu krásná a pod říjnovým sluníčkem příjemně hřející. Layover jsme nemohly začít jinak než proslulým tapas a sangríou de Cava (oproti klasické sangríe se místo z červeného vína připravuje z Cavy, šumivého vína; je tak mnohem osvěžující).
Po Barceloně nás čekal let do hlavního města Mexika, Mexico City. V den příletu, což bylo už k večeru, jsme se vydali do centra města a já, jako klasická česká turistka ovlivněná médii, jsem si s sebou nesla i dost specifický předsudky vůči tomuto městu. Abych pravdu řekla, kdyby s námi nešla taky ostřílená letuška z Brazílie, asi bych vyšla z hotelu s pepřovým sprejem v kabelce. Mexico City ale není ani zdaleka tak strašidelný, jak si spousta lidí v Česku představuje! Centrum města je živel sám o sobě, připomínalo mi to promenádu v nějakém přímořském letovisku; spousta malých obchůdků nabízející všemožné věci, tolik zmrzlinových stánků, že bych je nespočítala ani na obou rukách a hlavně neuvěřitelně příjemní, srdeční lidi, ze kterých život jen čišel. Ulice se hemžily místními i turisty tak, jak je to v páteční večer běžný pro všechna větší města. Já jsem nějakou chvíli obezřetně pozorovala lidi kolem sebe, v ruce svírala kabelku a čekala, kdy po mně někdo skočí a bude mě chtít okrást. Nic takovýho se ale nestalo a po pár minutách jsem pookřála a nadávala si, že jsem se nechala tak snadno ovlivnit pomluvami v Česku a odsoudila město dřív, než jsem ho sama navštívila.
Na večeři jsme zašli do místního podniku, který nám doporučili na recepci v hotelu. Když jsme tam přišli, vypadala to spíš jako taková velká jídelna a my dostali strach, že jsme se nechali napálit od hotelového personálu (ne vždy totiž opravdu doporučí ty nejlepší podniky). Na druhou stranu jsme neviděli snad žádné turisty, jen místní, a to bylo dobré znamení. Absence turistů ale taky znamenala, že menu nemají v angličtině a jelikož jsem v té době ještě neuměla ani slovo španělsky, byla to pro mě doslova španělská vesnice. Zachránila nás naše Brazilka, která zkombinovala svoji portugalštinu s číšníkovou španělštinou a nějakým způsobem jsme si tak zvládli objednat. Hotelový personál se tentokrát opravdu trefil do černýho, protože obsluha byla skvělá, ceny rozumný a i když jídlo vypadalo, jako kdyby ho někdo snědl a znovu vyvrhl na talíř, chutnalo famózně (a opravdu tak vypadat má!). Dali jsme si enchiladas, což jsou kukuřičný tortilly plněný masem, zapečený se sýrem a politý omáčkou.
Zklamání přišlo hned na začátku výletu, kdy jsme kvůli silnému větru museli vynechat let balónem za východu slunce. Eduardo se nám to i přesto snažil udělat hezký. Podívali jsme se ke slavným Pirámide de la Luna a Pirámide del Sol a místní průvodce nám vyprávěl o kultuře, která tu před staletími žila a o jejich způsobu života. Poté nás vzal do nedalekého obchůdku se suvenýry, kde jsme si mohli koupit typické mexické pončo a sombréra všech barev, ale naši pozornost nejvíc upoutala tequilla; od toho, jak a z čeho se vyrábí až po její široký výběr na poličkách. Mezi vystavenými láhvemi vykukovala jedna, nad kterou jsem se okamžitě pozastavila. Na dně láhve se vznášela velká tarantule (aspoň myslím, že to byla tarantule, v každým případě to byl obrovskej chlupatej pavouk). Přemýšlela jsem, o kolik peněz bych se byla ochotná vsadit, abych vypila panák zrovna této tequilly. Došla jsem k závěru, že to by se jeden nedoplatil... Nakonec jsme se dočkali i ochutnávky (ne té s pavoukem, tu láhev jsme raději všichni obezřetně obcházeli obloukem) a musím říct, že i když žádný fanoušek tequilly nejsem, tahle byla ta nejlepší, jakou jsem kdy pila! Chutnala mi tak moc, že bych ji klidně mohla popíjet celý večer bez známky úšklebku po jejím spolknutí. CSV se díval na tequillu se chtivým výrazem a přitom proklínal Emirates, protože by po příjezdu do Emirátů musel zaplatit vysoké clo, mnohem vyšší než samotná hodnota tequilly. Když jsem odcházeli, toužebně po ní házel pohledy a přemýšlel, jestli zvládne vypít celou láhev během layoveru v Barceloně a s dost pravděpodobnou kocovinou letět zpět do Dubaje (jeho slova :D).
Každý vydařený výlet se samozřejmě musí zakončit pořádným jídlem, a tak naše další zastávka vedla do restaurace, kde na nás čekal rautový oběd. Poznávání mexické kultury jsem vzala opravdu vážně a poctivě jsem ochutnávala všemožná místní jídla, od tacos, přes flautas a enchiladas až po brambory uvařené na nejrůznější způsoby. S plnými žaludky nezbývalo, než se vydat zpět k hotelu. Při loučení s průvodcem Eduardem nám dal kromě své vizitky dokonce každému dárek. Vzpomínkou na cestu přes celý svět mi tak jsou nejen skvělé zážitky, ale i dva suvenýry; malá peněženka s kresleným obrázkem Fridy Kahlo z Mexika a plážová taška s nápisem "Okay, but first coffee" z Barcelony.
"Příště si vážně rozmyslím, jestli poletím multisektor." To byla moje slova po návratu z letu přes Austrálii. Proto jsem si rozhodnutí, zda podniknu týdenní cestu do střední Ameriky se zastávkou v Evropě pořádně nechala projít hlavou. Závěr? Nemůžu si nechat utéct příležitost podívat se do temperamentního Španělska a Mexika!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.