Poslední článek o Torontu jsem zakončila větou, že ona zvracející holčička byla jen začátkem nejobtížnějšího letu, jaký jsem vůbec kdy s Emirates zažila... a turbulence s tím rozhodně neměly nic společnýho. Co se tedy dělo po příletu do Washingtonu a proč na tenhle let nikdy nezapomenu?
Tak jsem tam stála, na půl cesty mezi zvracející holčičkou a mým jumpseatem. Podívala jsem se na pursera a z jeho výrazu jsem vyčetla, že si mám okamžitě sednout a on tak mohl dát kapitánovi vědět, že jsou všichni (včetně crew) bezpečně usazeni a připraveni na přistání.
Bez dalšího pozdvižení jsme přistáli ve Washingtonu. Jelikož jsme tam ale neměli co pohledávat, odklidili nás úplně na odlehlou stranu letiště, daleko od terminálů a průchodů do prostor letištního areálu. Nevím, jak ostatní, ale já jsem se cítila jako uprchlík pobývající v Americe na černo... Nicméně, měla jsem ještě bohužel takový štěstí na pozici hned u prvních dveří letadla, přímo za kokpitem. To znamená, že to byly moje dveře, který se musely otevřít, aby se doplnily zásoby jídla a pití.
Abyste pochopili následující události, je důležitý vědět dvě věci. Zaprvé, když jsou některý z palubních dveří otevřený, musí u nich někdo po celou dobu stát a kontrolovat všechny, kdo vstoupí na palubu letadla a zároveň nenechat nikoho z pasažérů vystoupit ven. Hlavní je neodtančit si jen tak od dveří udělat kafe nebo si odskočit na záchod. A za druhé, Emirates má takový neoficiální předpis, že kdykoliv držíte malý dítě někoho z cestujících, musíte přitom vždy sedět (prý je to kvůli jedné příhodě, kdy dítě sebou tak mlelo v náručí letušky, až jí vypadlo z rukou na zem - tomu říkám bad day).
A teď zpátky k mé situaci - jakmile se otevřely dveře, stála jsem tam jako přikovaná, kontrolovala průkazy všech těch 150 kilových Američanů, co vcházeli dovnitř, a nesměla se od dveří vzdálit. V tom na mě jedna paní zavolala, jestli bych mohla podržet tu malou holčičku, která před přistáním zvracela, protože teď se pro změnu udělalo špatně její mamince a akutně potřebovala na záchod (jedno malý doporučení pro cestující rodiče s dětmi - pokud nezvládnete ustát zvratky svých vlastních ratolestí, necestujte s nimi dopravními prostředky, kde je vysoká šance, že se jim udělá špatně a není možný jen tak zastavit a nadýchat se čerstvýho vzduchu). Než jsem na to stačila zareagovat smysluplnou větou, ve které bych stručně a srozumitelně vysvětlila, že bych tím porušila hned dva bezpečnostní předpisy najednou - nechat otevřený dveře bez dozoru a držet cizí dítě v náručí - ta paní vzala dítě do své náruče a skoro zvracející maminka utíkala na záchod hned před mým jumpseatem.
Tohoto menšího pozdvižení si stihl všimnout už i purser a rychle volal posilu, další letušku. Společně s ní jsme začaly klepat na dveře a ptaly se, jestli je vše v pořádku (v tuto chvíli už nebyly prioritou otevřený dveře, ale zvracející pasažérka). Po chvilce nám konečně otevřela dveře ne maminka, ale naprosto zesinalá osoba bez jakékoliv zdravé barvy v obličeji. Nám bylo hned jasný, že v pořádku rozhodně není a snažily jsme se ji vést zpět na sedadlo. Než tam ale stačila dojít, skácela se přímo před purserem, který jen celou dobu opakoval "you're fine, you're okay". Zpětně mám takový dojem, že tím uklidňoval spíš sebe, než ji.
Nejsem si jistá, co to přesně způsobilo, asi kombinace dlouhýho letu, kdy maminka cestovala samotná s dcerou, změna letového plánu, zvracející dcery a nedostatku čerstvýho vzduchu, ale ta mamča nám tam začala lapat po dechu a tak trochu omdlívat. Purser si konečně uvědomil, že to okay asi nebude a začal na ty Američany pokřikovat, ať okamžitě zavolají doktora, a na mě zase ať přinesu kyslíkovou láhev.
Jak byste se zachovali v situaci, kdy před sebou máte roční brečící holčičku, zírajících 30 lidí v kabině, americký hromotluky pochodující kolem a k tomu kolabující pasažérku v rukách? Já jsem se cítila bezradně, ale zároveň jsem věděla, že musím zachovat chladnou hlavu a pomoct jak nejlépe můžu. Naštěstí, nějaká moje část, která byla stále při smyslech, mě donutila otevřít skříňku za mým jumpseatem, vytáhnout láhev s kyslíkem a co nejrychleji ji dostat ke zkolabované mamince. Nejšílenější na tom všem bylo, že jsem v ten moment nemohla pomoct víc, protože jsem pořád musela stát vedle těch zatracených otevřených dveří.
Do pár minut přiběhli paramedici a po rychlé prohlídce se rozhodli, že zpáteční cestu do Toronta už maminka absolvovat nebude. Jakmile padlo rozhodnutí, že ji převezou do washingtonské nemocnice, upozornili jsme je, že s sebou musí vzít i její roční dceru, která byla naprosto bez sebe, když viděla svoji maminku ležet na zemi. Zatímco maminku nakládali na vozítka, jeden Američan držel holčičku v náručí. Bylo celkem bizarní vidět, jak se ta hubeňoučká postavička ztrácí v rukách 200 kilovýho chlapa, mezitím co on se ji snaží rozptýlit děláním srandovních obličejů a občasným šišláním.
V průběhu odnášení maminky s dcerou ven z letadla a doplňování zásob jídla i pití na mě po očku mrkl purser. Nejspíš jsem musela vypadat opravdu hrozně, protože ke mně přišel a řekl, ať si jdu na chvíli sednout do kuchyňky, že za mě hlídání dveří převezme. Já jsem se naprosto vyčerpaná odšourala ode dveří a stále vstřebávala co se právě událo.
Člověk opravdu neví, co všechno jeho tělo - i mysl - zvládne a kolik toho vydrží, dokud se neocitne v krizové situaci, kdy na něj spoléhá spousta lidí. V training college nás sice připravovali na všechny možný i nemožný scénáře, který se na palubě letadla můžou stát. Dokud ale sami nejste v dané situaci, nevíte, jak se zachováte a jak budete reagovat - ať už je to zkolabovaný člověk nebo oheň v kuchyňce. Já jen můžu děkovat svýmu uvědomělýmu já, že mi pomohlo nezpanikařit a udělat to, co se ode mě očekávalo a na co jsem byla trénovaná. A hlavně že jsme ten den měli skvěle sehranou crew, a to jak v kabině, tak i v kokpitu.
Ve směsi těch stresových událostí jsme dostali nakonec i dobrou zprávu - sněhová bouře v Torontu konečně polevila a sníh už odklidili. To znamenalo jediný, můžeme letět zpět do Kanady. Plánovaný 14 hodinový let se tak nakonec protáhl na šílených 20 hodin. A jestli nás cabin crew nespojilo tolik hodin strávených společně, tak neuvěřitelný události posledních 6 hodin už zaručeně ano.
Z Toronta jsem tak zvládla vidět je CN věž, italskou restauraci, dno kávovýho kelímku Tim Hortons a sladkou (bože, tak sladkou) hotelovou postel. I přesto to byl jeden z těch layoverů, kde se cítíte být součástí něčeho skvělýho - týmu, který vás vždy a za každých okolností podrží.
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.