Začátkem roku jsem měla naplánovaný let na západní část polokoule - Toronto, Kanada. Na první pohled jsem nevěděla, kam že to mám letět, protože zkratka pro letiště v Torontu je YYZ. Jakmile jsem si v tom ale udělala jasno, začala jsem se neuvěřitelně těšit. To jsem ještě netušila, že prožiju jeden z fyzicky i psychicky nejnáročnějších letů vůbec...
Z počátku jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych mohla letět do Ameriky, protože jsem si tak nějak v hlavě zafixovala myšlenku "nemám žádný víza do USA, takže žádný lety do západní části světa". Ale už mi nedocvaklo, že Toronto není součástí USA. Moji učitelé ze zeměpisu a cestovního ruchu teď nejspíš mlátí hlavou o tabuli a vyčítají si, že mě nechali odmaturovat.
Když jsem teda na svým letovým plánu uviděla zkratku YYZ (po mé prvotní reakci "to je sakra co za zemi"), těšila jsem se jako alkoholik na skleničku (láhev) vína po nekonečně dlouhým dni. Ne že bych věděla, co to je za pocit...ehm-hm. Neodradilo mě ani to, že let měl trvat okolo 14 hodin. Malovala jsem si obrázek vděčných a milých Kanaďanů, kteří se jen budou chtít najíst a jít co nejdřív spát (my letušky tajně na pasažéry aplikujeme rodičovskou zbraň na hyperaktivní děti odborně nazývanou "food coma", neboli "kóma z přejezení").
Tento scénář by se udál v ideálním světě nebo v pohádce o princezně letušce, která byla vždy milá, plná energie a pasažéři se chovali jako ti nejmilejší cestující na celém širém světě. Ale v reálným světě to chodí jinak. V reálným světě jsou lety do USA (a teď cituji ostatní crew) "v podstatě lety do Indie, akorát jsou o 13 až 16 hodin delší". Místo poslušných Kanaďanů nám nastoupilo na palubu zhruba 500 Indů, což jsou jedni z nejnáročnějších pasažérů, jaký v leteckým prostoru najdete.
Zprvu mě to sice rozhodilo, ale ne na moc dlouho, protože jsem přece pořád letěla do Kanady, a to úplně poprvé v životě! (menší vsuvka - utěšování sebe samého a svých nervů cílovou destinací letu je u cabin crew běžnou strategií, jak přežít hodně náročnej let). Vyzbrojila jsem se zásobou kalíšků vody (letušky budou vědět proč) a zapnula svůj letuškovský auto-pilot, což zahrnuje pevný nervy a neutuchající úsměv na tváři.
Let nakonec probíhal celkem poklidně, i když se někomu může zdát 14 hodin letu jako šíleně dlouhá doba, z pohledu crew to odsýpá celkem rychle. Jen si to vemte - uděláte jeden servis trvající zhruba 2 hodiny, jdete si na pár hodinek schrupnout do naší VIP lóže (haha, je to jen pidi místnůstka s několika palandami nad sebou), následuje další servis, oběháte několik call bells (některý výrazy prostě nejde srozumitelně přeložit do češtiny), dáte si jídlo, přitom pokecáte s ostatní crew a díky tomu zjistíte, kdo vám je nejvíc sympatickej a s kým chcete strávit layover, třetí service a bum, najednou jste na druhý straně země a přistáváte. To vzrůšo, který stojí za sepsáním tohoto celýho článku začíná právě ke konci letu (ne, nepíšu to jen pro to, abych se pochlubila, že jsem letěla do Kanady).
Při obvyklým letu volá kapitán prvně purserovi (znovu si nejsem jistá, jak to smysluplně přeložit do češtiny), aby dal vědět, že zhruba za 20 minut zahájíme sestup k letišti. To je čas pro nás cabin crew začít vše poklízet, odnést poslední pivo a sebrat tácky s jídlem loudilům, kteří si to u sebe syslili několik hodin a stejně do jídla jen rýpli. Tohle ale rozhodně zdaleka nebyl let jako obvykle. Kapitán sice purserovi zavolal podle plánu, ale očekávaná věta "za 20 minut začneme se sestupem" se nedostavila. Místo toho řekl, že neví, jestli budeme moct přistát na letišti v Torontu, jelikož se městem právě prohání sněhová bouře a runway je pohřbená pod silnou vrstvou sněhu. Nastínil taky dva scénáře - za a) budeme chvíli kroužit nad letištěm, než nám dají povolení k sestupu a bezpečnýmu přistání, nebo za b) odkloní nás na jiný letiště, nejspíš do nejbližšího New Yorku.
Prvotní rekace crew (včetně mě) byla vcelku pozitivní, protože v každodenní rutině života na palubě se konečně dělo i něco jinýho, vzrušujícího. V tu chvíli ZATÍM ještě vzrušujícího... Začali jsme s ostatními spekulovat, kdy asi přistaneme a hlavně kde, jestli to bude opravdu v USA, jestli tam budeme muset zůstat přes noc (protože dřív nebo později bychom těch 550 cestujících museli nějak dopravit do slíbenýho Toronta) a hlavně jestli nás vůbec pustí ven z letiště, protože většina z nás neměla americký víza.
Každopádně jsme měli pokračovat v pracovních úkonech jako obvykle, a tak jsme (zatím) od nic netušících pasažérů vysbírali deky a sluchátka. Následovalo zajištění kabiny, což zahrnuje instrukce pasažérům ve stylu "vytáhněte prosím ty rolety úplně nahoru, ten mobil si nemůžete upevnit mezi oknem a roletou jako kameru", "já vím, že chcete spát (to já taky!), ale to sedadlo opravdu musí být ve vzpřímené poloze" a "ten bezpečnostní pás tam není jen tak na okrasu, vážně si ho musíte zapnout pro VAŠI BEZPEČNOST".
Po tomto klasickým handrkování s cestujícími jsme už jen postávali v kuchyňce a čekali, kam teda nakonec přistaneme, připraveni si kdykoliv sednout na svůj "jump seat". V tuto chvíli z nás nadšení už opadávalo a s ním i poslední zbytky energie. Vypadalo to asi jako když několik mrtvol postává poloopřený o linku a neví, jakej je rok, den, kam vlastně letí a kdo vůbec jsou. Přece jen už jsme byli na cestě 16 hodin...
Dřív nebo později se ale muselo rozhodnout, jestli budeme dál kroužit nad Torontem a čekat na povolení k přistání, nebo nás odkloní k nejbližšímu letišti. Ono totiž to letadlo má nějaký extra palivo (například pro případy jako byl tento), ale to časem taky dojde.
Asi po půl hodině kroužení nad torontským letištěm kapitán konečně podal oznámení (tentokrát už i do té doby nic netušícím pasažérům), že Torontem se právě prohání sněhová bouře, která očividně jen tak neustane a my už nemáme tolik paliva, abychom mohli dál čekat. Bylo rozhodnuto. Přistaneme na letišti ve Washingtonu. Tam doplníme zásoby paliva pro letadlo, vodu a nějaký jídlo pro pasažéry a jakmile odklidí sníh na runwayi v Torontu, obrátíme se a pofrčíme si to hezky zpět.
Nebyl to sice New York, ale mně to už bylo úplně jedno - cítila jsem se vyčerpaná, hladová a kdyby se k tomu přidala ještě zima, nastala by u mě vražedná kombinace. Navíc jsme stejně ani nesměli vytáhnout paty z letadla, takže bylo úplně fuk, kde přistaneme.
Znovu jsme museli nahnat všechny pasažéry do sedadel a opakovat celou tu tahanici s pásy, okny a sedadly. Během toho na mě jedna paní houkla, že támhle v první řadě sedí maminka, jejíž asi roční dcera právě zvrací. Rychle jsem ji poděkovala, že mi to řekla, a té mamce s dcerou jsem přinesla extra pytlíky na zvracení a nějaký ubrousky. Ono to asi teď vypadá, že jsem je tak jen odbila, ale upřímně, lidi na palubě zvrací pořád. Obzvlášť děti, který nejsou na lítaní zvyklí a rodiče je během letu cpou samým sladkým a nalívají je litry přeslazených limonád, protože jsou "přece na dovolené". Navíc moje priorita v tu chvíli byla všechny bezpečně usadit a ujistit se, že nikdo nezaspal zamčenej na záchodě (nekecám, to se vážně stává), takže jsem opravdu neměla čas starat se o další zvracející dítě. Jak se ale později ukázalo, právě ta zvracející holčička zapříčinila sled následujících událostí, který se staly mým nejintenzivnějším zážitkem létání s Emirates…
Pokračování příště…
"Příště si vážně rozmyslím, jestli poletím multisektor." To byla moje slova po návratu z letu přes Austrálii. Proto jsem si rozhodnutí, zda podniknu týdenní cestu do střední Ameriky se zastávkou v Evropě pořádně nechala projít hlavou. Závěr? Nemůžu si nechat utéct příležitost podívat se do temperamentního Španělska a Mexika!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.