Po dlouhých šesti měsících, z něhož mi dva zabraly trénink a čtyři pobyt na palubě letadla, jsem doletěla až na svoji promoci v Emirates. Tu jsem skoro propásla, nejen kvůli souhře několika událostí, ale hlavně mojí tvrdohlavostí.
Promoce pro letušky Emirates je vlastně den, kdy spousta lidí, který vidíte poprvé v životě, řeční na pódiu o tom, jak byste na sebe měli být pyšní, nosit uniformu s hrdostí a že i přes své dosavadní úspěchy byste se měli neustále zlepšovat a rozvíjet. Což takto zní velice fajn. Když to ale přijde říct už asi pátý člověk a znovu vede monolog dlouhý nejmíň 20 minut a čeká, že po dokončení takovýho motivačního proslovu začnete tleskat se stejným elánem jako předtím, "trochu" vás to omrzí. Nehledě na to, že čtyři měsíce létání z vás udělají naprostýho cynika a jediný, co chcete, je jít domů, najíst se a spát, jak jen dlouho vám to pauza mezi lety dovolí. Ve výsledku tak před dotyčným řečníkem sedělo zhruba 150 otrávených lidí, kteří by si přáli, ať raději dostanou extra den volna a ten diplom jim zašlou poštou.
Dostat se k tomuto kouzelnýmu dni není jen tak. Nejdřív musíte projít intenzivním dnem plným zkoušek a jednou menší kontrolou dodržování standardů uniformy Emirates. Co se týče praktických a teoretických zkoušek, tak jsem všemi proletěla jako drak (až na jednu, která podle mýho naprosto objektivního názoru postrádá jakýkoliv smysl). Detaily o zkoušce vás nudit nebudu, ale důležitý je vědět, že na opravu zkoušky musíte přijít další den brzo ráno a zkoušku udělat, jinak můžete říct promoci sbohem. Žádný důvod se stresovat.
Já jsem si na tuhle všechnu okázalost pozvala na pár dní do Dubaje mého přítele, abychom ty šťastný a nezapomenutelný momenty mohli sdílet spolu (ve skutečnosti jsem se mu jen chtěla předvést v plné parádě s diplomem v ruce).
Takže když jsem "rupla" z poslední zkoušky dne, jediný, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo jet zpátky domů (dubajský domů) a postěžovat si, jakou nesmyslnou zkoušku musíme projít a že mi kvůli tomu ani nezbývá čas na pořádnou skleničku gina s tonicem. V čem byl teda problém, když se opakování zkoušky konalo až další den a já tak měla dostatek času utopit svoji nahněvanost v alkoholu (a samozřejmě se i lépe připravit)? No, to bych nebyla já, abych si to všechno neudělala ještě o chlup komplikovanější...
Začalo to uprostřed zkouškového dne, kdy se konala ona zmiňovaná kontrola standardů uniformy. Nejsem si jistá, jestli pro to, abychom si mezi zkouškami oddechli, nebo aby nás ještě víc vystresovali. Nejde totiž jen o to, že řeknou " jo, cajk, máš na sobě uniformu Emirates, to stačí, další!", ale ono se kontroluje opravdu VŠECHNO. Od barvy a účesu vlasů, přes make-up, správnýho typu a barvy náušnic, manikúry (pedikúra je naštěstí skrytá v lodičkách, jinak bych tou kontrolou fakt neprošla), ale především volnosti nebo naopak těsnosti uniformy. Všemi body jsem prošla na jedničku, až na jeden. V mým případě byl právě kámen úrazu příliš těsná uniforma. Konkrétně teda moje sukně. Abyste tomu správně rozuměli, během rozdávání Emirates uniforem se nehledí na to, aby vám jednotlivý části padly jako ulitý. Vyfasujete uniformu minimálně o 2 čísla větší, ve které vypadáte jako krabice od mlíka ozdobená červeným kloboučkem.
A ta moje sukně? Ta na mě zrovna nevisela... Ony se ty emirátský uniformy rády po vyprání scvrkávají. A teď fakt nekecám a nevymlouvám se tím na svoji slabost ke sladkýmu (i když uznávám, to k tomu taky malinko přispělo, ale opravdu jen malinko). Zeptejte se jakékoliv jiné letušky Emirates a řekne vám to stejný.
Tak jsem si tam tak stála v místnosti na 'uniform check', čekala, až na mě přijde řada a silou vůle stahovala svůj zadek, který mi byl nadělen do vínku, do co nejmenších proporcí. Přede mnou šla na řadu holka, kterou pochválili za to, že během létání zhubla a sukně je jí teď ještě volnější než předtím. To fakt chcete slyšet, těsně předtím, než máte jít na řadu, když je celkem jasný, že váš moravský zadek tou úzkou kontrolou neprojde.
Přišla řada na mě a pod drtivým skenujícím pohledem trenéra jsem stále svírala obě půlky. Na pokyn jsem se otáčela všemi směry, aby mě mohl prohlédnout z různých úhlů a když jsem při jedné otočce zachytila jeho pohled, bylo mi jasný, že moje tlustá dubajská sukně zkouškou neprojde. A taky že neprošla. S pochroumaným sebevědomím a sklopenou hlavou jsem přijala poukaz na přešití sukně a odšourala se pro svoje věci.
Zbytek dne probíhal hekticky, mezi jednotlivými zkouškami jsem měla sotva čas se najíst, takže do uniform storu, kde by mi sukni upravili, jsem se měla dostavit až po skončení všech zkoušek. To poslední, na co jsem ale měla chuť, bylo trčet minimálně hodinu v místnosti s dalšími lidmi se stejně potupeným sebevědomím. Vůbec se mi tam nechtělo, protože, jak už jsem řekla, za a) chtěla jsem jet domů za přítelem, který na mě už jisto jistě čekal i s vychlazeným ginem, za b) měla jsem nervy na dranc z neudělané zkoušky a za c) stejně moji sukni nikdo na letech neřešil. Takže po ukončení neúspěšné zkoušky jsem si to odkráčela rovnou domů a spoléhala na to, že další den už nikdo můj zadek a sukni zkoumat nebude.
Další den ráno jsem se dostavila na training college dřív, zkoušku na druhý pokus v klídku udělala a už jsem se jen těšila, jak budu odpoledne slavit. Ležérně jsem si to nakráčela do třídy a když se všichni usadili, první, co trenérka zahlásila bylo "tak, máme tu nějaké resty s nedostatky uniformy ze včerejška, kdo tedy měl něco spravit, ať nastoupí dopředu, ať to překontrolujeme, že je vše ok".
A do p*dele.
Neochotně jsem si společně s pár dalšíma lidma stoupla do řady. Když přišla řada na mě, začala jsem blekotat něco o tom, že jsem byla rozrušená z neudělané zkoušky, takže jsem po skončení zkoušek do unifrom storu nezašla a ráno jsem tam pochopitelně taky nemohla skočit, protože jsem si musela jít zkoušku opravit.
Na to mi nic moc neřekla, jen ať si zatím sednu a vrátí se ke mně později. Já seděla na zadku jako zpráskaný pes a čekala, co bude dál. Po tom, co zkontrolovala i ostatní, mi trenérka řekla, ať jdu za ní. Sešly jsme do jinýho patra, kde se nacházeli kanceláře managementu training college. Tam jsem svoji chabou (ale věřím, že přesto srdceryvnou) výmluvu zopakovala jedné paní z managementu. Při příchodu mě prvně pozdravila se slovy "hi, honey", když ale vyslechla můj minimonolog, změnil se její výraz z hodňoučké tety na čarodějnickou fúrii. Svůj pohled hned doplnila kázáním, že je úplně jedno, jakou jsem měla náladu, že když se mi řekne, že mám něco spravit, mám bez keců jít a udělat to. Poukázala na to (a ne tím decentním způsobem, ale vztyčeným prstem), že mi je ta sukně očividně malá a že mě takto k promoci nepustí, protože jednoduše nesplňuju uniformní standardy. A tím pádem nebudu moct odpromovat (zpětně jsem na sebe jen pyšná, že jsem ji nedala ten pocit uspokojení, abych se před ní rozbrečela).
Chvíli zavládlo ticho. Já nevěděla, co říct. Ona nejspíš taky ne. Pohrdavě zopakovala, že mi je ta sukně malá. Nakonec se nade mnou 'slitovala' a napsala poukaz do uniform storu na přešití sukně s poznámkou 'urgent'. Vrazila mi ho do ruky a poslala mě do storu se slovy, že to snad stihnou spravit dřív, než zavolají moje jméno na pódium. A když to nestihnou, budu si muset prostě koupit novou, větší sukni.
Jako zbičovaná jsem došla do uniform storu a celou patálii vysvětlila paní za přepážkou. Mezi čekáním jsem střídavě brečela do zpráv příteli, že se nemusí obtěžovat dojet na training college, protože tam nebudu a kamarádce, že mě nejspíš nepustí na promoci kvůli mýmu zadku.
Po víc než půl hodině marnýho čekání na to, až se někdo podívá na moji sukni, natož aby ji někdo přešil, jsem se šla připomenout s tím, že za dvě hodiny mám stát jako ze žurnálu na promoci. Ženská za přepážkou si nejspíš notovala s ženskou z managementu, protože se na mě podívala stejným opovržlivým pohledem. Nakonec mě ale přednostně poslala ke švadleně.
Long story short (moc ne, já vím), sukni jsem si musela koupit novou, o číslo větší, která už zvládla pojmout můj zadek a ještě k tomu nechat pár extra volných centimetrů.
Promoce jsem se nakonec zúčastnila, byla nudná a nezáživná, jak jsem ji líčila na začátku článku, ale aspoň jsem dostala svých pět minut (spíš vteřin) slávy. Co pro mě ale znamenalo nejvíc bylo, že po celou dobu na mě v hledišti čekal můj přítel. Tomu taky patří to největší dík pod sluncem za to, jakou mi byl během těch dní oporou, jak ustál všechny moje náladový výkyvy a především, že i přes různý velikosti sukně má ten můj zadek stále rád. Večer jsme to pak oslavili parádní večeří a výbornou zmrzkou, abych v té mojí nové sukni zas tolik neplandala.
"Příště si vážně rozmyslím, jestli poletím multisektor." To byla moje slova po návratu z letu přes Austrálii. Proto jsem si rozhodnutí, zda podniknu týdenní cestu do střední Ameriky se zastávkou v Evropě pořádně nechala projít hlavou. Závěr? Nemůžu si nechat utéct příležitost podívat se do temperamentního Španělska a Mexika!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.