Po poslední návštěvě Kapského Města a střetnutím s místní kriminalitou jsem k hlavnímu městu Jihoafrické republiky chovala určitou nedůvěru. Místo layoveru plného deště a slz mě ale čekaly neuvěřitelné dobrodružství, které se neobešly bez trochy adrenalinu.
Na konci listopadu mě čekaly hned dva lety do Kapského Města po sobě. Po předchozí zkušenosti, kdy jsem si místo dechberoucích výhledů ze Stolové hory odnesla posttraumatický syndrom z přepadení, se mohly nadcházející layovery vydat dvěma směry; buď se nechám znovu okrást a odnesu si další šrámy, nebo z toho tentokrát vytřískám co nejvíc a poznám i dobrou stranu Kapského Města. A to se stalo mým cílem. Hned po příchodu na briefing jsem začala nenápadně rozhazovat sítě a vyzvídat, kdo plánuje se podívat na Stolovou horu nebo k Mysu Dobré naděje. Na moji udičku se chytily hned dvě letušky a já jsem tak po zbytek letu zasněně chodila po kabině a zároveň prosila svoji dobrou karmu (pokud mi ještě nějaká zbyla), ať mi výlet tentokrát vyjde. Alespoň s počasím to vypadalo nadějně, jelikož období dešťů skončilo na jihu Afriky v září a teď už přicházelo léto.
Jednou z věcí, kterou na layoverech miluju je, když se minimálně polovina posádky sejde a společně vyrazí na jídlo. Jihoafrická republika je vyhlášená výbornými steaky, a tak si nikdo nechtěl nechat ujít příležitost dát si pořádný kus masa. V početné skupince jsme se vydali k Victoria & Alfred Waterfront, přístavu s obchody, restauracemi a turistickými atrakcemi. O víkendu většina restaurací praskala ve švech a i když bylo chladněji, spousta lidí seděla na zahrádkách s výhledem na kotvící lodě a čluny. Přístav se pomalu halil do předvánoční atmosféry, která šla cítit ve vzduchu především díky ozdobenému vánočnímu stromečku (překvapivě to nebyla rybina, i když Kapské Město leží na pobřeží hned dvou oceánů). Nakonec jsme zvládli ulovit stůl dost velký pro naši celou výpravu a vychutnat si fláky masa přes celý talíř, ale hlavně užít si odpočinek, který byl po skoro desetihodinovém letu víc než zasloužený.
I když jsem si pohodový večer s crew užívala, nemohla jsem se dočkat na druhou část layoveru, a to na výlet za hranice města. Mezi dvěma možnostmi, výjezd na Stolovou horu nebo výlet k Mysu Dobré naděje, vyhrálo dobrodružství za někdejším nejjižnějším cípem Afriky. Sice jsem byla hodně zvědavá, ale netušila jsem, co od výletu očekávat. Upřímně, z části jsem se k mysu chtěla podívat z "turistické povinnosti". Za tu dobu cestování (nejen s Emirates, ale celkově), jsem už viděla spoustu krásných výhledů a těžko bych se rozhodovala, který z nich byl ten nejkrásnější. To, na co jsem ale shlížela z vyhlídkové terasy Mysu Dobré naděje, jsem zdaleka nebyla připravená. Z vyhlídky se mi skýtal pohled na obrovský útes částečně obrostlý mechem, o nějž se pravidelně lámaly mořské vlny. Cíp útesu se ztrácel pod hladinou oceánu, který se táhl kilometry do dálky a nakonec se spojoval se zamračeným nebem. Nešlo tak poznat, kde vlastně končí nebe a začíná oceán. Z celého pohledu sálala taková síla a majestátnost přírody, že jsme tam všechny tři jen tak mlčky stály a nechaly se tou krásou unášet. Snažím se celý zážitek popsat co nejautentičtěji, bohužel si nemyslím, že to přesně vystihuje výhled, který se nám před očima rozprostíral.
Po tom, co jsme se dostatečně nabažily výhledu a udělaly povinnou zastávku na focení u nápisu 'Cape of Good hope' jsme pokračovaly zpět na sever, k pláži Boulders. Tohle místo není cílem návštěvníků kvůli průzračně čisté vodě ani vlnám jako stvořeným k surfování, jak je tomu třeba u pláži Bondi v Sydney. Největší lákadlo představuje kolonie afrických tučňáků, kterých tu žije přes 3000. K tučňákům jsme se nepřiblížily na víc než na pár metrů, protože pláž, stejně jako tučňáci, jsou chráněni, a tak jsme je mohly obdivovat pouze z mol postavených kolem. Určitě to byl ale i tak super zážitek, už jen proto, že pláž je součástí národního parku Table Mountain.
O několik dní později jsem se opět ocitla v hlavním městě Jihoafrické republiky, při mém v pořadí už třetím layoveru v Kapském Městě. Výlet na jih k Mysu Dobré naděje a na pláž Boulders jsem si už splnila a za největší úspěch považuju to, že se obešel bez přepadení, slz a záchranného úprku do Apple store. Na tomto layoveru jsem měla v plánu nechat se unést dalším dechberoucím výhledem a vystoupat na Stolovou horu. Ne doslova, tolik energie jsem neměla; na vrchol hory naštěstí jezdí lanovka. I v tomto případě se ale prokázalo, že ne všechny moje plány vždy vyjdou a ve vzácných případech dopadnou ještě lépe.
Stejně jako při minulém layoveru, i teď jsem si zmapovala situaci během samotného letu a vyzvídala u ostatních, kdo má jaké plány a jestli náhodou nezahrnuje i výlet na Stolovou horu. Pár lidí z crew mi neurčitě řeklo, že možná někam vyrazí, což v letuškovské hantýrce znamená "rád/a bych někam šla, ale je mi jasný (a tobě taky), že jakmile padnu do polštářů postele, už mě nic nedostane ven". A tak jsem pátrala dál, až jsem se během nevinné výmluvy "jdu si jen udělat capuccino" hodila do řeči s Australanem z business třídy. On sice měl v plánu výlet na horu, ale ne na Stolovou horu. Chtěl se podívat na méně profláklou horu Lions head, v překladu Lví hlava. Navíc ji chtěl vyšlápnout po svých. Před východem slunce. Aby si první ranní paprsky mohl vychutnávat už z vrcholku hory. Dokážu si představit, že většina lidí by teď rychle sbalila svoje capuccino a s výmluvným úsměvem šla hledat větší pecivály k výletování jinam. Mě ale nápad výšlapu za východu slunce zaujal a říkala jsem si, že když můžu vstávat ve 2 hodiny ráno na let, proč bych nemohla vstát ve 4 hodiny ráno na menší túru. Možná to bylo mým nadšením, nebo náhlou dávkou kofeinu z capuccina, které jsem držela v ruce, ale moje energie vyšplhala tak vysoko, že jsem Australanovi na výlet kývla a slíbila, že se mnou rozhodně může počítat!
Po příletu jsem tak pro jistotu vynechala večeři ve městě s ostatními, protože jsem věděla, že se to může protáhnout (a taky protáhlo, podle toho, co Australan říkal) a najedla se v hotelové restauraci. Další den ve 4:15 ráno jsem už čekala v hotelovým lobby a nakonec jsme se sešli tři; já, Australan (nepamatuju si jeho jméno, tak mu tak prostě budu říkat) a ještě jedna letuška z business třídy (její jméno už taky zapadlo mezi propadliště červených kloboučků). Taxi nás odvezlo k úpatí hory Lions head a s překvapením jsem zjistila, že nejsme jediní, kteří se tak časně ráno vydali na výšlap. Už při prvním výhledu na celé Kapské Město jsem věděla, že to bylo dobré rozhodnutí.
Výšlap začal celkem nevinně a kromě toho, že úhel stoupání občas zakolísal o něco výš, cesta byla příjemná. Někdy v tuto dobu jsem nejspíš už vypotřebovala svoji dobrou karmu. Vyšlapanou cestu jsme nechali za sebou a najednou jsme museli zdolávat úzké cesty zpevněnými kameny, takže jsme šli vlastně po schodech. Fyzická náročnost by mi ani tak nevadila, ale strmý sráz hned vedle mě už mi celkem hlavou zatočil. Když se k tomu potom ještě přidaly žebříky vedoucí přes menší skalní útesy, myslela jsem si, že mi už mozek nedovolí jít dál a zpátky dolů se dostanu za pomoci vrtulníku. Na ferratě jsem nikdy nebyla (a po tomto zážitku pečlivě zhodnotím, jestli vůbec někdy půjdu), ale nějak takto si ji představuju. Na opravdové ferratě máte aspoň jištění a naopak s sebou většinou nemáte člověka se strachem z výšky. Pohodová ranní procházka na vrchol hory se tak hned stane opravdu zapamatováníhodným dobrodružstvím. Ale ty výhledy? Snad ještě krásnější než u Mysu Dobré naděje.
Zdolala jsem nakonec svůj strach a došla až nahoru? Ne. Ale alespoň mám o jeden důvod víc se vrátit. Zůstala jsem sedět těsně pod vrcholkem, i když mě lákala nahoru i jiná skupinka lidí, která šla kolem. Já ale věděla, že dál už nedokážu vyjít. Tak jsem tam čekala na Australana a druhou letušku, usazená na kameni, někde mezi dnem a nocí, mezi odhodlaností a strachem, mezi únavou a nadšením. Pozorovala jsem východ slunce nad jihoafrickou krajinou a přemýšlela nad tím, že když začnete opravdu říkat častěji "ano", dovede vás to k lecjakým a nečekaným dobrodružstvím.
Po poslední návštěvě Kapského Města a střetnutím s místní kriminalitou jsem k hlavnímu městu Jihoafrické republiky chovala určitou nedůvěru. Místo layoveru plného deště a slz mě ale čekaly neuvěřitelné dobrodružství, které se neobešly bez trochy adrenalinu.
"Příště si vážně rozmyslím, jestli poletím multisektor." To byla moje slova po návratu z letu přes Austrálii. Proto jsem si rozhodnutí, zda podniknu týdenní cestu do střední Ameriky se zastávkou v Evropě pořádně nechala projít hlavou. Závěr? Nemůžu si nechat utéct příležitost podívat se do temperamentního Španělska a Mexika!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.