Jak by se řeklo v jedné reklamě na ACC long, “hotovo, odkašláváme”. V mém případě bych teda spíš měla říct “hotovo, letíme”.
Po dvou měsících jsem konečně dokončila trénink a jsem ‘ready to fly’. Teda, aspoň doufám.
Byla to pořádná jízda, úplný roller coaster emocí. A neobešlo se to bez velké dřiny a spoooustu capuccin a mocha z Costy (tímto bych chtěla Costa coffee oficiálně poděkovat za doplňování energie - i když teda ty ceny za kafe jsou nehorázný).
Prošla jsem si dohromady čtyřmi částmi tréninku a musím se pochválit, že všechny vcelku slušně absolvovaný.
Po cestě jsem našla pár přátel a i přesto, že nás v poslední části tréninku rozdělili do jiných skupin, což se ze začátku zdálo jako jedno z těch horších rozhodnutí managementu, nakonec jsem za to ráda, protože mě to tak dovedlo ke skvělým novým lidem.
Co si teda z tréninku rozhodně budu pamatovat?
- Křičení evakuačního pokynu ‘jump and slide’ ze simulátoru Boeingu 777.
- Oslavu ve formě pizzy za úspěšné dokončení první části tréninku (a jak jsme to nevychytali s počtem kousků pizzy na jednoho člověka).
- Přízvuk trenéra GMT (lékařská část tréninku) jehož jméno jsem zapomněla a kvůli jeho složitosti jsem se ani neobtěžovala si ho zapamatovat.
- Vysvětlování porodu na palubě letadla od 50letého trenéra, o kterým pochybuju, že vůbec viděl porod vlastních dětí. Každopádně už jen ten podorobný popis ve mně zanechal posttraumatický syndrom.
- Paola z bezpečnosti a jeho nefalšovaný italský nos (nefalšovaný italský přízvuk k mé zklamanosti postrádal).
- Jídlo z tréninku na obsluhu. Bože, to jídlo! Jídlo zadarmo já vždy ráda, a když je k tomu ještě dobrý?
- Jak mě a Christinu z Chorvatska přijaly holky z nové skupiny mezi sebe jako kdybychom tam byly už od začátku.
- A hlavně všechny ty rána, odpoledne i večery prosezený nad leteckou biblí, která obsahovala každý detail letadel A380 a B777 a všech možných scénářů na palubě i mimo ni.
No, a jestli jsem připravená létat? Kdo ví, snad jo, ale jen v praxi se ukáže, jestli mě training college opravdu připravila na vše.
Tak už stačí jen říct letuškovské klišé 'See you in the sky'!
"Příště si vážně rozmyslím, jestli poletím multisektor." To byla moje slova po návratu z letu přes Austrálii. Proto jsem si rozhodnutí, zda podniknu týdenní cestu do střední Ameriky se zastávkou v Evropě pořádně nechala projít hlavou. Závěr? Nemůžu si nechat utéct příležitost podívat se do temperamentního Španělska a Mexika!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.