Jak by se řeklo v jedné reklamě na ACC long, “hotovo, odkašláváme”. V mém případě bych teda spíš měla říct “hotovo, letíme”.
Po dvou měsících jsem konečně dokončila trénink a jsem ‘ready to fly’. Teda, aspoň doufám.
Byla to pořádná jízda, úplný roller coaster emocí. A neobešlo se to bez velké dřiny a spoooustu capuccin a mocha z Costy (tímto bych chtěla Costa coffee oficiálně poděkovat za doplňování energie - i když teda ty ceny za kafe jsou nehorázný).
Prošla jsem si dohromady čtyřmi částmi tréninku a musím se pochválit, že všechny vcelku slušně absolvovaný.
Po cestě jsem našla pár přátel a i přesto, že nás v poslední části tréninku rozdělili do jiných skupin, což se ze začátku zdálo jako jedno z těch horších rozhodnutí managementu, nakonec jsem za to ráda, protože mě to tak dovedlo ke skvělým novým lidem.
Co si teda z tréninku rozhodně budu pamatovat?
- Křičení evakuačního pokynu ‘jump and slide’ ze simulátoru Boeingu 777.
- Oslavu ve formě pizzy za úspěšné dokončení první části tréninku (a jak jsme to nevychytali s počtem kousků pizzy na jednoho člověka).
- Přízvuk trenéra GMT (lékařská část tréninku) jehož jméno jsem zapomněla a kvůli jeho složitosti jsem se ani neobtěžovala si ho zapamatovat.
- Vysvětlování porodu na palubě letadla od 50letého trenéra, o kterým pochybuju, že vůbec viděl porod vlastních dětí. Každopádně už jen ten podorobný popis ve mně zanechal posttraumatický syndrom.
- Paola z bezpečnosti a jeho nefalšovaný italský nos (nefalšovaný italský přízvuk k mé zklamanosti postrádal).
- Jídlo z tréninku na obsluhu. Bože, to jídlo! Jídlo zadarmo já vždy ráda, a když je k tomu ještě dobrý?
- Jak mě a Christinu z Chorvatska přijaly holky z nové skupiny mezi sebe jako kdybychom tam byly už od začátku.
- A hlavně všechny ty rána, odpoledne i večery prosezený nad leteckou biblí, která obsahovala každý detail letadel A380 a B777 a všech možných scénářů na palubě i mimo ni.
No, a jestli jsem připravená létat? Kdo ví, snad jo, ale jen v praxi se ukáže, jestli mě training college opravdu připravila na vše.
Tak už stačí jen říct letuškovské klišé 'See you in the sky'!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.