Vzpomínáte, jak jsem v jednom článku přísahala, že se mnou to cestování tak náročný normálně nebývá? Tak tento článek bude potvrzením, že si občas trochu lžu do kapsy. Ve dvou naprosto nesouvisejících událostech popíšu, jak to výletování se mnou může být veselý.
Jednu sobotu, kterou jsem po delší době trávila v Dubaji, jsem šla s kamarádkama do klubu. Abych tady nedělala neplacenou reklamu dubajskýmu podniku, nebudu uvádět jméno, jen prozradím, že byl v mexickým stylu a hrála tam výhradně raggaeton hudba.
Party byla fajn, ale kvůli slabým drinkům, u kterých mě mnohem víc bolela peněženka než hlava, povinnosti vzít si na sebe podpatky (neděste se, to platí jen pro dámskou část) a všudypřítomné jízlivé nadřazenosti ostatních na to do konce roku beztak zapomenu.
Co stojí ale za zapamatování byla cesta zpět z klubu. Jelikož v Dubaji jezdí poslední metro o půlnoci (člověk by si řekl, že v takové metropoli, kde si můžete objednat cokoli kdykoli chcete, bude jezdit 24/7), nezbylo mi nic jinýho než si objednat taxíka. Mýho taxikáře jsem si mezi záplavou dalších taxíků a příležitostných limuzín bez problémů odchytila a už jsem si to jela nazpět domů. Cesta netrvala dlouho a když řidič přibrzdil před vchodem, ptá se mně, jestli budu platit 'cash or card'. Tu noc jsem platební kartu už celkem provětrala, a tak jsem se rozhodla platit hotově. Podala jsem mu dostatek bankovek a když se nehrnul k tomu, aby mi sám vrátil 2 dirhamy, řekla jsem si, že mu udělám hezčí večer a nechám mu to jako dýško.
Zkontrolovala jsem si, že mi vrátil 50 dirhamů, popřála jsem mu hezkej večer a s vidinou toho, jak padnu do peřin, jsem spěchala k výtahům. Taxikář odjel, já jsem byla už skoro uvnitř budovy a najednou si uvědomím, že jsem mu nedala 100 dirhamovou bankovku, jak jsem si myslela, ale 200 dirhamovou. Teď vás potrápím menší matematickou slovní úlohou.
Cesta z klubu domů stála 48 dirhamů. Já u sebe měla 200 dirhamů, které jsem použila na zaplacení taxíku. Nazpět od taxikáře jsem dostala 50 dirhamů. Kolik dirhamů jsem zaplatila taxikáři navíc nad cenu jízdy?
Jestli se vám to nechce počítat, tak tady je správná odpověď. Zaplatila jsem o 100 dirhamů navíc, plus ty 2 dirhamy, který jsem mu ještě v dobré víře nechala. Já se ze sebe... Rychle jsem se otočila, že si půjdu pro svý peníze (100 dirhamů dýško je na český asi 620 korun a to rozhodně není standardní dýško pro taxikáře, ani v luxusní Dubaji), ale taxikář už byl samozřejmě pryč. Už se nedalo nic dělat, šla jsem teda spát, v duchu ho proklínala a sesílala na něj všechny špatný karmy světa.
O den později, v neděli večer, jsem se v metru loučila s kamarádkou a říkám si, jakej fajn večer to byl (vzpomínka na včerejší patálii s taxikářem už pomalu - i když bolestně - mizela). Kamarádka bydlela na opačné straně Dubaje než já, takže jsem neměla sebemenší důvod pochybovat o tom, že jedu správným směrem, když se vydala na druhou stranu metra. Na tom pořekadle 'dvakrát měř, jednou řež' asi fakt něco bude.
Nastoupila jsem do metra a moje oči se zasekly ve feedu Instagramu jako obvykle. Po 15 minutách jízdy jsem koukla z okna a říkám si "ty jo, tady toho obchodu jsem si nikdy nevšimla. Asi bych se měla míň koukat do mobilu a víc se kochat okolím". A hned na to mi došlo, že to tam vážně vypadalo jinak a já nepoznávám ani JEDEN obchod. Kdybyste stáli vedle mě, viděli byste žárovičku, která se mi pomalu rozsvicovala nad hlavou.
Koukla jsem na mapy, kde že se to sakra nacházím a moje podezření se bohužel potvrdilo. S hrůzou v očích jsem zjistila, že jedu na úplně opačnou stranu města a jsem už skoro u letiště, což je přesně na druhé straně od mýho bydlení.
No paráda. Tak jsem takto krásně zaperlila dvakrát během jednoho víkendu. A všem přátelům a rodině, kteří mě plánují v Dubaji navštívit předem radím, ať si zjistí, jak se pohybovat po Dubaji, ať už metrem, nebo taxíkem. Teda pokud nechtějí vyhodit pár stovek z kapsy nebo si z metra udělat rádoby horskou dráhu a jezdit tam a zpátky po Dubaji.
Cestování zdar!
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.