Je pátek a právě mě čeká první uniform check. Stojím před (bývalou) letuškou, která vypadá jako reklama na Barbie po 30 letech s naprosto předstíranou přátelskostí.
Nedá se nic dělat, všechno musí být do pondělí ťip ťop. Náušnice, nehty a stíny jsem vyřešila hned, s vlasy to už byl ale tvrdší oříšek. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou obarvení vlasů doma, ale s mým štěstím a umem bych ty vlasy opravdu měla oranžový, a tak jsem se nakonec rozhodla jít do jednoho šíleně fancy salonu (na doporučení Barbie). Za poslední roky jsem si navykla na zrzavý přeliv a to byl i plán pro první návštěvu dubajského salonu.
Salon vypadal sice jako z Netflixové série Dubai Bling, ale přeliv mi na první dobrou úplně nechytl, takže mi to kadeřnice musela dávat na dvakrát. A za tuhle všechnu nádheru jsem svoji peněženku odlehčila skoro o 600 (!) dirhamů.
Po druhým pondělním uniform checku, kdy mi vlasy byly stále vytknuty, si teda řeknu, že na ty fancy dubajský salony kašlu a vlasy si přebarvím na svoji původní hnědou, ať mám pokoj.
Tentokrát jsem šla do salonu 5 minut od mýho ubytování. Ujme se mě jedna přátelsky vyhlížející Filipínka (celkem změna od Barbie ve středním věku) a nejmíň 20 minut probíráme moje požadavky na správný odstín, který by se co nejvíce přiblížil mým původním vlasům. Všechno si odsouhlasíme, ještě k tomu dostanu nějakou special treatment na vlasy a o hodinu později sedím v křesle s novýma vlasama.
A když říkám novýma, tak vážně myslím NOVÝMA. Nevím teda, jestli jsem barvoslepá já nebo ta Filipínka, nerozuměla mi nebo chtěla experimentovat a já jsem se zdála jako dobrej pokusnej králík, ale moje vlasy jsou černý. Černý! Kdybych chtěla, s čistým svědomím můžu jít letos na Halloween za Samaru z hororu Kruh.
Nedá se nic dělat, tvářím se jako měsíček na hnoji jak jsem spokojená, vytřesu teď už z dost vytřepané peněženky dalších 500 dirhamů a běžím si na pokoj postěžovat sobě do zrcadla.
Jediný, co teda té Filipínce musím nechat je, že mám ty vlasy jemný jak nikdy předtím. Tak aspoň ta special treatment vyšla. :D
Lety z Dubaje do Austrálie trvají v průměru 12 až 14 hodin. To znamená, že už i samotná cesta se stává nezapomenutelným zážitkem. Za tu dobu létání s Emirates jako letuška jsem se už setkala s ledasčím a díky tomu se naučila ovládat své nervy. Let do Brisbane ale opět otestoval moji sebekontrolu a posunul laťku o něco výš.
V jednom z předešlých článků jsem prohlásila, že Jihoafrická republika je pro mě zakletá destinace. K tomuto závěru mě vedly rovnou dva layovery. Jeden z nich, jak už víte, byl v Johannesburgu. Ten, o kterém se rozepíšu teď, se udál v Kapském Městě. Tentokrát ale bylo v sázce mnohem víc, než jen promrhaný peníze.
Aneb to, co nevidíte. Trochu vám zbořím iluze o tom, co letuškování vlastně obnáší. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, práce letušky není jen o tom vesele si přeskakovat z jedné destinace na druhou, nosit červený kloboučky a nekonečný úsměvy na tváři. Je to setsakramenská dřina.
O multisektor Sydney - Christchurch jsem si od začátku létání v Emirates žádala už několikrát. Bohužel jsem ale nikdy neměla to štěstí, abych výlet do Oceánie dostala. Až jednou, když vyšel nový roster, konečně v něm svítila kolonka SYD - CHC. Samozřejmě, jako u všech mých naivních představ a plánů, realita dopadla úplně jinak.